Není to tak dávno, kdy se na pultech knihkupců objevilo anglické vydání The Battle of Maldon together with The Homecoming of Beorhtnoth Beorhthelm’s Son and „The Tradition of Versification in Old English“, které sesbíral a uspořádal Peter Grybauskas.
Litujete, že kniha v českém prostředí jen tak nespatří světlo světa? Tak už skoro nemusíte. Skoro.
Začnu tím, že jsem sklerotik, Bitvu u Maldonu jsem už česky četl, navíc překlad mám doslova na očích každý den (tedy sborník, v němž je text zachycen), a že mě na něj musel upozornit pozorný čtenář mých příspěvků.
Dalo by se říct, že se stydím. Ale staly se i horší věci, o těch až v prosinci…
Nicméně nad tímto článkem jsem poslední tři dny přemýšlel dlouho a děsil jsem se, kolik dá práce jen krátký přepis, než mě – starého boomera – musela poučit jiná čtenářka mých příspěvků, že existuje něco jako Google Lens. To víte, k nám do Hůrecka se moc zpráv ze světa velkých lidí nedostane. I tak korekce, aliterační grafické mezery a další, nemluvě speciální znaky, se kterými si ani Google neporadil. Doufám, že jsem se vyvaroval veškerých chyb.
Má krátká recenze na výše zmíněnou knihu je zde:
Jak se v mé recenzi dočtete, kniha obsahuje vícero textů, ale ty dva zásadní, tedy Bitvu u Maldonu a Návrat Beorhtnothe, syna Beorthelmova, v českém překladu už dávno máme.
Bitvu u Maldonu výborně přeložila Helena Soukupová-Clarková (a tu přikládám níže v plném znění (díky Google Lens), snad se na mě nikdo nebude zlobit, že text takto dávám do světa) a je součástí sborníku Jako když dvoranou proletí pták, jenž sestavil Jan Čermák (mimo jiné přeložil Netvory a kritiky J. R. R. Tolkiena, ty vydalo Argo), a to už v roce 2009. Jestli je na českém trhu jiný překlad Bitvy, popravdě nevím.
Přejdeme-li k finální verzi Návratu Beorhtnothe, vyšel v češtině hned dvakrát: u Mladé fronty v rámci Příběhů z čarovné říše z pera Petra Štěpána v roce 1997. Téhož roku vydalo SPDPJRRT Návrat Beorhtnothe, Beorthelmova syna v podání Daniely Binderové.
A já níže přikládám právě Bitvu u Maldonu z Čermákovy antologie nejstarší anglické poezie a prózy.
Bitva u Maldonu
(v překladu Heleny Soukupové-Clarkové)
…by zkáza.
Kázal pak každému sesednout z koní,
zahnat je stranou a zápolit směle,
své odvaze věřit i obratnosti.
V ten okamžik seznal Offův syn,
že zkušený náčelník nestrpí zbabělost;
tu svého věrného sokola vypustil,
ať skryje se v lese; sám do seče spěchal.
Jak zbraně se chopil, zvěděli všichni,
že dobře si povede v půtce, jež přijde.
I Éadríc přál si podpořit pána
ve vřavě války a vpřed se ubíral
máchaje zbraní. Na mysli nezemdlel,
dokud mohl držet v rukou
svůj skvostný meč; ve slově stál,
že bude se vždy před vůdcem bít.
Pak počal Byrhtnóð své lidi pořádat,
moudře mluvil, učil muže,
jak správně se postavit, jak skála pevní být,
křikl, ať uchopí kulaté štíty
silnou paží a střesou strach.
Když šiky v pořádku stály, jak přikázal,
seskočil z koně do kruhu věrných,
statečných druhů, drahých jeho srdci.
Vtom vyjel na břeh vyslanec vikingů,
výhrůžným hlasem vyřídil vzkaz,
který přinesl od těch plavců;
za vodu k velmoži výzva se nesla.
„Stateční plavci poslali mě k tobě
a ty zas, jak kázali, kvapem jim pošli
v přátelství prsteny; věru vám prospěje
zaplatit daň a zabránit sváru,
než s vámi břitký svedeme boj.
Proč ničit se, možná váš majetek postačí
– zlatem jsme ochotni zpečetit mír.
Pokud se rozhodneš, rekovný pane,
šetřit moudře mužů svých šiky,
poslat plavcům, co si přejí,
přátelským darem potvrdit příměří,
chceme se s výkupným k lodím zas vzdálit,
brázdit dál moře, i vám dopřát mír.“
Promluvil Byrhtnóð, pozvedl štít,
potřásl štíhlým, pěkným oštěpem,
zuřivým hlasem zavolal v odpověď:
„Posloucháš, plavče, co praví mí lidé?
Ochotně zaplatí ostrými oštěpy,
vražedným hrotem a hrozivou čepelí!
Pro vás však válečná není to výbava.
Vikinský posle, vrať se zpátky,
zanes svým druhům nedobrou zvěst:
s vojskem zde stojí statečný velmož.
Budu se urputně bít a ubráním
vlast Æðelréda, vladaře mého,
půdu i lid. Pohané padnou,
skoleni v bitvě. Stud mi brání
s výkupným pustit vás v poklidu k lodím,
nezkřížit zbraně, když do naší země
až příliš daleko vpadli jste dychtivě.
Zlato vám nelze zadarmo získat,
ponejprv meč musí nás přesvědčit,
vražedná hra, ať vzdáme se pokladů.“
Vyslal pak šiky se štíty vpřed –
brzy stanuly na samém břehu.
Obě vojska dělila voda;
přišel příliv, přívaly vod,
slily se proudy. Seznali, že dlouho
potrvá, než jejich zbraně se potkají.
Přes řeku Pantu se pohledem měřili
Východní Sasové a vojsko vikingů.
Zranit se navzájem nikterak nemohli,
jen svištící střela by přinesla smrt.
Opadly vody; vikinští vetřelci,
vládci lodí, lačnili po boji.
Strážce svých lidí svěřil brod
statnému vazalu. Wulfstán se jmenoval,
byl z čackého plemene – Céolův potomek,
oštěpem sklál odvážného smělce,
prvního piráta, jenž přebrodit chtěl.
Wulfstánu po boku válečníci dva,
Ælfere a Maccus, mocní a udatní,
hrdě a bez bázně u brodu stáli,
chtěli to místo chrabře hájit,
dokud budou držet zbraně.
Když lační a zuřiví lupiči zjistili,
že u brodu zkruší je zkušení obránci,
Istivého úskoku užili lapkové,
prosili, ať mohou přejít v klidu,
překonat mostek, převést své muže.
Tu pyšný velmož přenechal hrdě
přespříliš mnoho půdy protivníku.
Přes chladnou vodu chlubně volal
Byrhðelmův syn bojovníkům v sluch:
„Volný je průchod, válečníci,
nač váhat před bojem; jen Bůh však ví,
komu z nás připadne bitevní pole.“
Vražední vlci nedbali vln,
vikinské vojsko se brodilo vodou,
přes Pantu na západ přenesli štíty,
se zbroji brali se na druhý břeh.
Proti nim ve zbrani zchystáno stálo
Byrhtnóða vojsko; on poručil vztyčit
štíty jak stěnu a muži ať stojí
bděle a pevně. Blížil se boj,
sláva v seči. Sbíral se čas,
kdy zhyne skolen, kdo sudbě se znelíbil.
Zdvihla se vřava, havrani vzlétli
i dravý orel; duněla zem.
Rukama oštěpy ostřené metali,
broušená kopí, ať do boje letí;
svištěly střely, šíp štíty třištil.
Běsnila bitva, bojovníci mřeli,
plavci i Sasové pokrývali pláň.
Skolili Wulfméra, ve smrti spočinul,
Byrhtnóðovy sestry bojovný syn;
železné meče život mu zkrátily.
Potom plavce stihla pomsta.
Já slyšel, že Éadweard jednoho srazil
jediným máchnutím mocného meče,
že sklesl mu k nohám muž propadlý sudbě;
jeho pán chválil ho ve chvilce oddechu,
svého komořího, za statečný skutek.
Hrdinně stáli, hleděli smrti vstříc
tvrdí jak z oceli, toužili zvědět,
kdo první zasadí prudkou ránu,
o život připraví prokleté zoufalce
či zraní; mrtvi na zem se káceli.
Stáli pevně; Byrhtnóð je pobízel,
ať staří i mladí myslí na slávu,
které dobudou na Dánech v boji.
Pak jeden z plavců pozvedl oštěp,
vykročil kupředu, vojvodu vyhledal.
Kníže byl připraven – kráčel ke kmánu,
oba si přáli uškodit druhému.
Námořník kopím na jihu kutým
bolestně poranil pána bojovníků;
ten škubl štítem, až rozštěpil ratiště,
tak vyrval hrot z hrozné rány.
Velmož zuřil; vrhl se zavile
na plavce hrdého, který ho poranil.
Šťasten byl v poli; oštěpem proklál
pyšné hrdlo, paži svou pozvedl,
by vyrval život zrádnému vikingu.
Pak divoce probodl dalšího plavce,
rozťal mu zbroj; zranil mu prsa
skrz kroužkové brnění, bodl mu do srdce
vražedný hrot. Hrdý ten vojvoda
zasmál se, zaplesal, děkoval Pánu,
že dopřál mu dílo dnešního dne.
Pak krutý viking vrhl kopí,
hluboko uvázlo v hrudi pána,
jenž bránil otčinu Æðelréda.
Po boku Byrhtnóða bojoval jinoch,
mladičký chlapec, jenž velmi chrabře
vytrhl krvavé kopí z velmože.
Wulfstánův syn, mladý Wulfmér,
metl to kalené kopí zas zpět;
se smrtícím hrotem v srdci se zhroutil
viking, jenž poranil Wulfmérova pána.
Tu plavec ve zbrani přiskočil k velmoži,
toužil mu pobrat prsteny cenné,
oděv a zbroj, i zlacený meč.
Byrhtnóð tasil třpytnou čepel,
lesklou a širokou, lupiče seknout chtěl.
Příliš brzy plavec ho zastavil,
kopím proklál knížeti paži.
K zemi pad meč se zlatým jílcem;
vojvoda nemohl vládnout již zbraní
ni třímat štít. Šedivý válečník
naposled promluvil, povzbudil vojsko,
kázal svým druhům stále jít kupředu,
na nohou sám už nemohl stát.
K nebesům vzhléd:1
„Díky Ti vzdávám, Vládce lidí,
za slasti světské. Slitovný Pane,
v úzkosti nejvyšší k Tobě se obracím,
bys mému duchu daroval dobro,
aby má duše Tě dosíci mohla,
a pod Tvou ochranu, andělů kníže,
došla v pokoji. Tebe prosím,
ať démoni pekel duši mou nezhubí.“
Potom ho skláli pohané severští,
i bojovníky po jeho boku:
Elfnóð a Wulmér leželi vespolek,
kde život dali za pána drahého.
Pak nechal boje, kdo nechtěl tam být.
První uprchl potomek Oddův
Godric vojsko i vladyku opustil,
i když mu klisnu kolikrát daroval;
on vyšvih se na koně velitele svého,
do pánova sedla – to nebylo správné –
a jeho bratři běželi s ním,
Godwine a Godwíg, o boj nedbali,
ujeli z bitvy, utekli do lesa,
skryli se v bezpečí, spasili životy,
a víc mužů s nimi, než vhodné by bylo,
kdyby si všichni vzpomněli, kterak
předtím je pán zahrnul přízní.
Dobře děl Offa dříve ten den
na sněmovním místě, kde se shromáždili:
že prý tam mluvili odvážně mnozí,
kteří pak zklamali, když nouze zavládla.
Tak tedy padl pán toho lidu,
Æðelrédův velmož; všichni družiníci
viděli potom, že vojvodu ztratili.
Tu vpřed se hnali velmoži hrdí,
chrabří muži chvátali dychtivě,
toužili dosíci jedno neb druhé,
položit život či pomstit pána.
Vpřed je poháněl potomek Ælfrícův,
ač nebyl starý, těmito slovy –
to Ælfwine promluvil, udatně pravil:
„Vzpomínám slibů pyšných a smělých,
když u medoviny mluvili jsme spolu,
hrdinové v síni, o hrozných sečích.
Nechť každý ukáže nyní svou udatnost.
Původ svůj prohlásím přede všemi:
pocházím z mocného mercijského rodu,
děd můj byl znám všem, Ealhelm jej zvali,
byl moudrý šlechtic a mnoho měl statků.
V pravdě mi, mužové, vyčítat netřeba,
že bych chtěl odejít, opustit vojsko,
zamířit domů, zabit když dokonal
můj vládce v boji. Můj žal je větší:
byl nejen mým pánem, nýbrž i příbuzným.“
Pak hnul se kupředu, hleděl si pomsty,
kopím z jasanu jednoho proklál
Seveřana, ten skácel se k zemi,
zabit jeho zbraní. Pak Ælfwine začal
pobízet druhy, ať dají se vpřed.
Promluvil Offa, potřásl oštěpem:
„V pravdě jsi, Ælfwine, povzbudil všechny
velmože do bitvy. Velitel náš když
leží mrtev, musíme v nouzi
jeden druhému dodávat odvahy;
ať každý bojuje, dokud meč blyštivý
udrží v ruce, ostrý oštěp,
dobrou zbraň. Zradil nás Godric,
Oddův syn, úskočným skutkem.
Uvěřil kdekdo, když na koni odjížděl,
na krásném oři, že to je kníže;
proto se rozbily šiky a rozpadla
hradba štítů. Hrom ho zab!
Vždyť vnukl mnohým myšlenku na útěk.“
Léofsunu pozvedl lipový štít,
aby se ochránil; Offovi odvětil:
„Já odsud, přísahám, ani píď necouvnu,
budu se probíjet pořád dál,
pána a přítele pomstím v boji.
Stateční muži sturmerští nebudou
muset mne plísnit, když padl můj přítel,
sám že jsem bez pána pospíchal domů,
zběhl z bitvy – zbraň mě skolí,
vražedný hrot.“ Hněvivě vykročil,
bil se udatně, útěkem pohrdl.
Promluvil Dunnere, potřásl oštěpem,
ten prostý muž provolal hlasitě,
ať každý bojovník Byrhtnóða pomstí:
„Kdo na pomstu myslí za pána našeho,
nesmi teď prchnout, pro život plakat.“
Pak směle kráčeli, smrti se nebáli,
vrhli se na Dány družiníci,
lítí bojovníci prosili Boha,
ať pomstít mohou přítele a pána,
svým zavilým sokům způsobit smrt.
Jeden zajatec začal jim pomáhat,
nebojácný rek z Northumbrie,
Ecgláfův syn, Æscferð mu říkali.
Utéci nehodlal z osudné hry,
vysílal šipku za šipkou směle,
tu rozštípl štít, tu rozpáral muže,
znovu a znovu zraňoval vikingy,
dokud ještě zbraň svou držel.
Dlouhý Éadweard vzdoroval oštěpům,
jaře a chrabře chlubil se řka,
že nechce popustit ani píď půdy,
uprchnout pryč, když padli onačejší.
Vikinským štítovým valem se probíjel,
až svého pána na těch plavcích
se ctí pomstil; pak padl bez ducha.
Vedle něj Æðeríc, vznešený družiník,
zchystaný na smrt statečně zápasil:
Síbyrhtův bratr a spolu s ním mnozí
drtili štíty; v divoké šarvátce
praskaly záštity, pancíře zpívaly
strašlivou píseň. Srazil v boji
Offa plavce, že udolán padl,
i Gaddův příbuzný políbil pak zemi.
Rychle skolili Offu v té seči;
splnil však, co slíbil vládci,
co předtím přísahal pánovi svému –
buď že se nazpátek navrátí oba
ve zdraví domů, či zemřou v boji,
zahynou v poli, jež patří mrtvým.
Padl, jak patří se – pánovi po boku.
Pukaly štíty. Plavci se vrhli
ohnivě do boje. Oštěpy vázly
v ztracencích osudu. Zamířil Wístán,
Ðurstánův syn, do trpké seče;
zahubil tři z toho zástupu,
než vposled vydechl, Wigelmův potomek.
Zlá byla srážka; nezdolně stáli
ve vřavě muži; válečníci mřeli,
ranami znaveni k zemi se hroutili.
Óswold a Éadwold bez ustání,
oba ti bratří, budili odvahu
v přátelích vznešených, volali na všechny,
ať ještě vydrží v té nouzi veliké,
zdatně a srdnatě zbraněmi sečou.
Promluvil Byrhtwold, pozvedl štít,
starý ten družiník sevřel oštěp,
srdnatě pravil statečným mužům:
„Odvaha stoupne, srdce se osmělí,
duch se výš vzepne, když zemdlí v nás síla.
Náš pán tu leží, lítě posekaný,
tváří v prachu. Věčně ať truchlí
ten, kdo z hry udatných utéci hodlá.
Bílou mám hlavu; vvvnač hledat bezpečí,
já sám jen vedle vládce svého,
laskavého pána, ležet si přejí.“
Do zbraně pobízel Godric Æðelgárův,
všem dodával odvahy. Ostré oštěpy,
vražedná kopí, vrhal na vikingy,
bil se s plavci v prvním sledu,
sekal a zabíjel, až sám v bitvě zhynul.
To nebyl ten Godríc, jenž z boje zběhl…
1 Druhý půlverš chybí; zda šlo o záměr (dramatický účinek pauzy), není jasné.