Psal se rok 1949 a Tolkienův dlouholetý přítel Clive Staples Lewis přečetl Tolkienův strojopis Pána prstenů (pět let před vydáním knihy), a rozhodl se mu napsat první dojmy.
Více v dopisu C. S. Lewise níže.
J. R. R. Tolkienovi:1
[Magdalen College,
Oxford]
27. října 1949
Drahý Tollersi –
Vskutku Uton herian holbytlas2. Vyprázdnil jsem vydatný pohár a ukojil tak dlouhou žízeň. Jakmile se to dostane pod misky vah neustálého vzestupu majestátnosti a hrůzy (neodlehčené zelenými údolíčky, bez nichž by se to nedalo skutečně tolerovat), je téměř nepřekonatelný v celém rozsahu narativního umění, které znám. Dle mého vyniká dvěma přednostmi: čistou subkreací – Bombadil, mohyloví duchové, elfové, enti – z nepřeberných zdrojů, a stavbou – stavbou, o níž usiloval Tasso (a stejně jí nedosáhl), jež měla skloubit Ariostovu různorodost s jednotou Vergila. A taky v gravitas. Žádný hrdinný román nemůže s jistotou odrazit nařčení z „eskapismu“. Pokud se zmýlí, pak přesně opačným směrem: nemilost odkládané naděje a nemilosrdné hromadění nepřízní proti hrdinům jsou téměř nadmíru bolestivé. A dlouhá koda po eukatastrofě, ať už jsi ji zamýšlel, či nikoliv, nám připomíná, že vítězství je stejně pomíjivé jako konflikt, že (jak říká Byron) „Není přísnějšího mravokárce než rozkoše“3, a tak zanechává konečný dojem hluboké melanchonie.
Bezpochyby je u mě vše umocněno okolnostmi, při nichž jsem většinu slyšel poprvé: když nás obklopovalo velké nebezpečí, jen pro mě každopádně se šťastnějším srdcem, než je tomu teď. Ale to platí jen pro malou část celkové dojmu. Jsem si jist, že se jedná samo o sobě o skvělou, obtížnou a trpkou knihu, již, ač ji miluji, bych nikdy neotevřel bez určité bázně. S Aeneis se spolu zařadí mezi knihy, které nazývám, „bezprostředně pod-náboženské“.
Skutečně (nečekaně) mi celkové aróma připomíná spíše Aeneu než cokoliv jiného, navzdory vší té tvé severskosti. Částečně proto, že obě (a.) Jsou tak často lesní (b.) Mají strategii, na rozdíl od pouhého boje, (c.) Slibují obrovskou minulost na pozadí děje.
Všechny aliterační verše se mi líbily.
To ovšem není celý příběh. Obsahuje řadu pasáží, u nichž bych si přál, abys je sepsal jinak, nebo je úplně vynechal. Pokud do tohoto dopisu zahrnuju více nepříznivé kritiky, je tomu proto, žes mnohé z nich už slyšel a odmítl (odmítl je až příliš slabé slovo pro tvou reakci přinejmenším v jednom případě!) a i kdybych tě teď v nějakém bodě přesvědčil, domnívám se, že by toto přesvědčení přineslo ovoce příliš pozdě. A i kdyby všechny mé námitky byly pouhými chybami (což je ale nepravděpodobné), shledávám, že by jen zdržovaly a zhoršovaly kritiku: podstatná krása příběhu je všechny vstřebá. Ubi plura nitent in carmine non ego paucis offendo maculis.4
Blahopřeji ti. Všechny ty dlouhé roky, které jsi nad tím strávil, jsou oprávněné. Morris a Eddison, nakolik jsou srovnatelní, jsou teď jen pouhými „předchůdci“.
Mappemound (pozn. Starého Brala: mapa světa) je teď, jaks mě varoval, nepřesná. Ale z jiného soudku – chceš říct, že je Kraj tak velký?
Moc mi chybíš
Tvůj
Jack Lewis
Poznámky
1. Dopis byl napsán poté, kdy Lewis dočetl právě dokončený Tolkienův strojopis Pána prstenů.
2. „Chvalme hobity.“
3. George Gordon, Lord Byron, Don Juan (1819-20), III, lxv, 8.
4. Horace, Ars Poetica, 351-2: „verum ubi plura nitent in carmine, non ego paucis offendar maculis“: „Je-li v básni příliš lesku, nepohorší mě pár skvrn.“