Spoiler: Druhá polovina článku obsahuje překlad úvodu nejranější verze Silmarillionu z pera JRRT.
Titulek článku zní jako klišé, přesto je pravdivý. Ať člověk přečetl stohy knih, nebo jen zhlédl šestici filmů na podobné téma, byl lapen do sítě, před níž není úniku. Pečlivě svázaná oka tajemna, historie, cizokrajnosti toliko blízké (pěkný oxymóron, což?) a preciznosti vás jednoduše chytí a nepustí.
Tisíckrát omílané téma, proč právě Tolkien a ne například Franta se svou fantasy povídkou netřeba více pitvat. Dříve, než se pustíme do úvodní pasáže nejranější verze Silmarillionu z pera Profesora, bych za sebe uvedl několik svých myšlenek.
Silmarillion bylo Tolkienovo životní dílo, nikdy dokončené, přesto úchvatné. Jak rostl a stárl JRRT, stávala se „kniha“ téměř kanonickou, proplétala se vším, nač Tolkien sáhl, co sepsal či namaloval. První zaznamenané obrysy můžeme datovat do roku 1917, kdy byl sepsán Pád Gondolinu a později zařazen do Knihy ztracených příběhů. To první „Silmarillion“ spatřil světlo světa o devět let později a až do Tolkienovy smrti se neustále vyvíjel, za jeho života k jeho velkému smutku nikdy nevyšel. Když se autor smířil s tím, že Silmarillion nevyjde společně s Pánem prstenů, jak celé roky zamýšlel, těžce fakt nesl a mohlo by se zdát, že psaní zanechá. Naštěstí deprese přešla…
Proč vše zmiňuji? Protože právě v Silmarillion tkví celé kouzlo Tolkienova univerza. Zatímco mnoho jiných spisovatelů či následníků pocit dávnověkosti svých světů dokládá právě utvořenými odkazy na smyšlená místa / jména / bitvy, JRRT při zapisování Hobita či Pána prstenů na události skutečně vzpomínal.
Ano, vzpomínal. A jeho postavy taktéž. Nebylo to tak, že by Frodo v kapitole Mnohá setkání ze Společenstva prstenu měl zaslechnout nějakou píseň a tak vznikl Eärendil. Opak byl pravdou. Eärendil zde byl dávno předtím, než kdo kdy tušil, že se nějaký příběh o Frodovi zjeví. Byla to mnoho let stará vzpomínka samotného autora, vyvíjená a upravovaná v čase. Z každého písmene cítíte autenticitu, věříte každé slovo. I Elbereth tu byla dávno předtím.
Pro srovnání – Hobit vyšel roku 1937, Pán prstenů v letech 1954 – 1955, dvacet, resp. sedmatřicet let po Gondolinu a dalších prózách. Když třicet let nesete v hlavě tutéž myšlenku a dáte ji své postavě do úst, jste autorem zázraku. Jestliže chopíte vše za opačný konec, budou si lidé říkat – to je další z plagiátorů, jenž by rád umělým výtvorem starodávna stvořil další Středozemi. Chyba lávky, spíše už mostu. Pán prstenů by bez Silmarillionu byl jen „další“ knihou s pohádkovými postavami.
Rozepsal jsem se více, než jsem zamýšlel. Proč to vše? Češi mají obecně smůlu, že se s překlady mnoha knih nepočítá, možná někdo ocení byť jen kratičký překlad z knihy The Shaping of Middle-earth, jež se zove „Nástin mytologie se zaměřením na ‘Húrinovy děti‘“, nebo též „Nejranější Silmarillion“, později tvořící část „Quenta Silmarillion“. Datace spadá do let 1926 – 1930 a chronologicky následuje již jednou uvedené Ztracené příběhy.
Chcete-li si vzpomenout na dobu DÚ (čili Domácích úkolů), přečtěte si Tolkienovu prapasáž níže a porovnejte s tou v Silmarillionu z vaší knihovničky. Obě textace dělí bezmála padesát let evoluce, přesto si jsou v mnohem podobné, nezdá se vám? Samozřejmě s překladem paní Pošustové se nemohu rovnat (to jen tak na okraj), přesto samotná jednoduchost následujícího textu je dána faktem, že se jedná jen o jakýsi koncept díla budoucího. Kapitol je celkově 17, přikládám první z nich.
Nástin mytologie se zaměřením na ‘Húrinovy děti’
1
Poté co je devět Valar vysláno řídit svět, bouří se Morgoth (Démon temnoty) proti Manwëho vládě, svrhává lampy, které osvětlují svět, a potápí ostrov, sídlo Valar (neboli bohů). Na Severu si buduje pevnost protkanou žaláři. Valar se odebírají na nejzazší Západ, ohraničen Vnějším mořem a poslední Stěnou, na západě mocně se tyčícími valinorskými Horami zbudovanými samotnými bohy. Ve Valinoru shromažďují všechno světlo a krásné věci, stavějí svá sídla, zahrady a města. Manwë a jeho žena Bridhil mají své sály na nejvyšší hoře (anglicky Timbrenting či Tindbrenting, Tengwethil v řeči Gnómů, Taníquetil v řeči elfů), odkud mohou zhlížet svět až k temnému Východu. Ifan Belaurin1 vysazuje Dva stromy veprostřed valinorské pláně za bránami města Valmar. Rostou při jejích písních, jeden s tmavě zelenými listy, jež zespodu stříbrně září, a s bílými květy podobnými těm třešňovým, ze kterých kane rosa stříbrného světla; druhému raší zlatem lemované svěže zelené listy jako má buk a žluté květy podobné chuchvalcům listí zlatého deště vydávající teplé a planoucí světlo. Každý strom dorůstá plnosti v sedmi2 hodinách a dalších sedm pohasíná; dvakrát denně tak přichází čas měkčího světla, kdy jsou oba stromy mdlé a jejich světlo se mísí.
Poznámky:
1. Na okraji připsáno Yavanna Palúrien.
2. V obou výskytech sedmi v této větě původně otec napsal šesti, obojí však v rukopisu přepsal.
Poznámky k překladu:
1. Text přeložen z knihy The Shaping of Middle-earth, J. R. R. Tolkien, Christopher Tolkien, HarperCollinsPublishers 2002. Doprovodná fotografie pochází z téže knihy.