Zatímco si našinec mohl i v dobách socialismu přečíst Hobita jak v českém, tak ve slovenském vydání (obojí ze 70. let minulého století), na Pána prstenů si museli fanoušci počkat až do devadesátek (ač šestisvazkové „nulté“ vydání za nemalé peníze kolovalo v 80. letech českou fanouškovskou scénou), a o Silmarillionu platí totéž.
První neprvní Silmarillion
První snahy vydat paní Pošustovou přeložené Christopherem Tolkienem sestavené dílo spadají mezi roky 1988 – 1990, to se do SFK Villoidus dostal její samizdat, jenže byl zčásti ztracen, a tak vše zkompletoval Andrej Stankovič. Rok po sametové revoluci vyšel ve formátu A4 Silmarillion, a následně i Dodatky s textem Zdeňka Neubauera Do světa na zkušenou čili O cestách tam a zase zpátky (text je samostatně stále dostupný u nakladatelství Straky na vrbě). V celém týmu nadšených nakladatelů byli mimo jiné nestoři české fantastiky Zdeněk Rampas, Andrej Stankovič, Michael Bronec, samozřejmě Stanislava Pošustová (jež dala svolení k publikaci) a řada jiných. Velké díky určitě patří i paní přepisovačce, která pracovala v kanceláři prezidenta Gustáva Husáka a která „předatlovávala“ Silmarillion na psacím stroji IBM s kulovou hlavou. Jo, pod svícnem je největší tma. Dodatky jsou už pak dílem moderní technologie, tedy PC. Titulku na obálce opatřil věhlasný Kája Saudek. Přesnější výklad by podali zmínění hrdinové osmdesátek a devadesátek, od nichž mám většinu informací. Bylo-li cokoliv jinak, jedná se o mé nepochopení mluveného/psaného slova.
První černý Silmarillion s valinorským stromem
Mladá fronta, která po revoluci zakoupila práva na Tolkiena, roku 1992 přinesla dlouho očekávaný Silmarillion, a to v hologramové edici. Na černém přebalu se tak skvěl jeden z valinorských stromů a českému fanouškovi se konečně dostalo kompletního základního vzdělání v záležitostech Středozemě. Červeného Hobita a hnědo-světlezeleně-tmavězeleného Pána prstenů doplnila všemi očekávaná historie Ardy (následovaly fialové Nedokončené příběhy a netradičně i zelený Tulák Rover), čímž se hologramy na českém trhu uzavřely (byť Životopis do série zapadá taktéž).
První vydání Silmarillionu mělo své neduhy, jednak stylistické nuance (opravené v dalších vydáních), ale i několik duplicit na úkor textu (na straně 173 na konci celého prvního odstavce a na straně 218 v tom třetím). Rovněž vyobrazení mapy Beleriandu klasicky do textu, ještě s rozpadem v detailu, nepovažuji za šťastné.
Pro majitele prvního vydání:
Strana 173: po konci věty „…aby opustila Dor-Lómin a vrátila se s nimi do Doriathu;“ následuje, „ona ale stále nechtěla opustit dům, v němž bydlela s Húrinem. Když elfové odcházeli, poslala po nich Dor-lóminskou dračí přilbu, největší dědictví domu Hadorova.“ Následuje už věta, která začíná slovy Túrin rostl.
Strana 218: mezi odstavci, který končí do jejich svaté říše?« a který začíná A Maedhros odpověděl, patří tato pasáž (místo té v textu): „Ale Maeglor se stále držel zpět a říkal: »Jestliže Manwë a Varda sami zakážou splnění přísahy, jejímiž svědky jsme je jmenovali, není zrušeno?«“
Druhé vydání uzřelo světlo světa až s příchodem filmového zpracování Pána prstenů, v roce 2003 vyšlo hned dvakrát: ilustrované Tedem Nasmithem a opět černé, jen valinorský strom nahradil jakýsi abstraktní vzorec. Obě knihy jsou „druhého vydání“, paní Pošustová se vrhla do revizí, Mladá fronta opravila chyby prvního vydání a dočkali jsme se textu, který je už nejvíce podobný verzi, kterou dnes známe od nakladatelství Argo. Především dvojité lomené uvozovky nahradily klasické.
Pro srovnáním připojuji úvodní pasáže knihy v nultém vydání a následně v prvním a ve druhém.
Na počátku byl Eru, Jediný, jehož na Ardě nazývají Ilúvatar; a ten nejprve učinil Ainur, Svaté, kteří byli plodem jeho myšlenky a byli s ním předtím, než bylo vytvořeno cokoli jiného.
Silmarillion, nulté vydání, 1990, Stanislava Pošustová a Andrej Stankovič
Byl Eru, Jediný, který se v Ardě nazývá Ilúvatar; a nejdříve udělal Ainur, Svaté, kteří byli potomstvem jeho myšlenky, a byli s ním dříve, než bylo vytvořeno cokoli jiného.
Silmarillion, první vydání, 1992, Stanislava Pošustová
Byl Eru, Jediný, který se v Ardě nazývá Ilúvatar. Nejdříve učinil Ainur, Svaté, kteří byli potomstvem jeho myšlenky, a byli s ním dříve, než bylo vytvořeno cokoli jiného.
Silmarillion, druhé vydání, 2003, Stanislava Pošustová
Do třetice všeho dobrého
Třetího vydání jsme se dočkali už roku 2008, kdy práva převzalo nakladatelství Argo. Bylo opět černé a opět zapadalo do celé řady knih J. R. R. Tolkiena. Nejpřínosnější změnou bylo nahrazení rozčtvrcené mapy Beleriandu v samotném textu velkoformátovou barevnou, která byla vložena pod přebal coby samostatná vyjímatelná příloha.
Ale ani Argo nezůstalo pozadu a vydalo hned dvě třetí vydání, alternativní s ilustracemi Teda Nasmithe. Ilustrovaným vydáním se ale v tomto článku nezabývám (ač je vlastním), jelikož – s výjimkou krásných obrázků – nepřinášejí nic podstatného z faktického hlediska.
Své povídání zakončím tím, že ač je Silmarillion stěžejním dílem Profesora, dávám přednost Knize ztracených příběhů, a mnohdy se mi stává – ach běda mi! – že primárně přejímám názvosloví nejstarší mytologie a pletu si finální stav. I když… Kdyby byl býval Tolkien měl možnost svůj milovaný Silmarillion dokončit, vydal by se cestou, jakou i syn Christopher, nebo by v mnohém uchopil první verze textu? Nikdy se nedozvíme…