Už týdny slibuju jeden překlad, do něhož jsem se uvrtal, ale stále jej ne a ne dokončit. Tak jsem se vrátil k jednomu textu, který mám poměrně rád, spíše z pohledu nových informací, a konečně jej dal do psané podoby.
Posmrtně vyšla spousta textů JRRT a dá se říci, že pro Tolkienofila je každý Svatým grálem, přesto si dovoluji tvrdit, že nejzásadnější texty pocházejí v následujících knihách:
- Silmarillion
- Nedokončené příběhy
- Dějiny Středozemě XII: Národy Středozemě
- Kořeny Středozemě (či The Nature of Middle-earth)
Zatímco prvně zmíněné dílo, byť trochu v nešťastné formě, uceluje celoživotní Profesorovo dílo, následující tři jsou zásadní v tom, že rozšiřují ve všech ohledech jakékoliv téma Středozemě. A tím nemyslím první až osmé verze téhož, než se JRRT rozhodl text znovu přepsat, ale faktické rozšíření celého lore, jak se dnes říká.
Níže přináším překlad krátkého textu v originále Of Lembas, jenž byl sepsán v 50. letech minulého století a jenž byl (údajně, kopie textu nebyla nikdy reprodukována) stejně tak honosný jako jiný, na nějž se často Christopher Tolkien v krátké předmluvě odkazuje. A proto na konci článku dodávám foto právě Dangweth Pengoloð (staženo z internetu, v knize mám jen černobílou verzi), pro představu, aby bylo všem jasno, že Tolkien to neškrábal jak kočka v maximalistické snaze co nejvíce zachytit tok myšlenek.
Doprovodné foto žen, které hnětou těsto na chléb, jsem rovněž nalezl na internetu (jedná se o sošku ze starověkého Řecka, která je uložena v Louvre). Jednoduše mi k textu sedí…
Nyní již dost řečí a hurá na překlad, úvodník a poznámky pocházejí z pera Christophera Tolkiena.
O LEMBASU
Spojitost tohoto krátkého dílka, dochovaného v jediném rukopise, s Dangweth Pengoloð, viz HoME str. 395. Jedná se o úhledný rukopis o dvou stranách, ve stejném krasopisném stylu Dangweth, který jej doprovází, jen ne stejné kvality a na tenčím papíru. Otec jej na začátku uvedl několika iluminacemi červenou propiskou, tímtéž perem napsal do záhlaví první stránky nad samotný nadpis O lembasu: „Mana i•coimas in•Eldaron“ maquente Elendil (stejná otázka se vyskytuje také na kartonových deskách, v nichž jsou oba texty uloženy, viz HoME XII str. 395). Ve stejnou dobu přidal uvozovky jak na začátek, tak na konec textu, aby poukázal, že se jedná o odpověď Pengoloða na Ælwinův dotaz, „Co je coimas Eldar?“ Je pravděpodobné, že tyto úpravy propiskou byly provedeny později, aby text doprovázel Dangweth; každopádně neexistuje žádná časová datace, pracuji tedy s časovým ohraničením let 1951 a 1959 (HoME XII str. 395).
O lembasu
„Pouze Eldar věděli, jak tento pokrm připravit. Chystal se na posílení všem, kteří se museli vydat na dlouhou cestu divočinou, nebo jejichž život byl vinou zranění v ohrožení. Jen tito jej směli užívat. Eldar jej nedávali lidem, s výjimkou hrstky milovaných, byli-li ve velké nouzi.*
Eldar říkají, že tento pokrm prvně obdrželi od Valar na počátku Velké pouti. Byl připraven z druhu obilí vypěstovaného na amanských polích Yavanny, která jej prostřednictvím Oromëho poslala, aby jim pomohl při dlouhém pochodu.
Jelikož pochází od Yavanny, královny, nebo též nejvyšší mezi elfkami všech národů, velkých či malých, ochránkyně a dárkyně lembasu, říkalo se jí massánie či besain: Paní čili chlebodárkyně.1
Toto obilí mělo v sobě sílu života Amanu, jež by měla být předána jen těm, kteří ji potřebovali a měli právo chléb jíst. Pokud bylo zaseto v jakémkoli ročním období, uchráněno před mrazem, brzy vyklíčilo a rychle rostlo, ačkoliv se mu nevedlo ve stínu rostlin Středozemě a nevydrželo by vichry ze severu, když je právě Morgoth obýval. Jinak mu stačilo trochu slunečního svitu, aby dozrálo, neboť rychle přijímalo a znásobovalo veškerou sílu světla, které naň dopadalo.
Eldar jej pěstovali ve střežených krajích a na sluncem zalitých paloucích, jejich velké zlaté klasy sklízeli jeden po druhém, ručně a bez použití jakéhokoliv železa. Podobně se ze země vytahovaly bílé stonky, jež zbyly po sklizni klasů, z nichž se pletly obilné košíky pro uchování zrna: žádný červ či hlodavec by se neopovážil dotknout zlatavé slámy, ani hniloba s plísní, či jiná zla Středozemě by je nenapadly.
Počínaje klasem, konče oplatkem nesměl nikdo zacházet s tímto obilím, s výjimkou elfek, kterým se říkalo Yavannildi (či sindarsky Ivonwin),2 pannen Yavanny, a Valar, což bylo jejich tajemství, a tak to i navždy zůstalo.“
Lembas je sindarské jméno, pochází ze starší podoby lenn-mbass „cestovní chléb“. V quenyjštině se častěji nazýval coimas, což značí „chléb života“.3
Quente Quengoldo.
* Nedělo se tomu z důvodu chamtivosti či žárlivosti, ač ve Středozemi nikdy nebylo přílišných zásob tohoto jídla, ale z důvodu, že bylo Eldar řečeno, že mají tento dar ponechat ve vlastní moci a ne z něj udělat něco běžného pro obyvatele smrtelných zemí. Neboť se říká, že pokud jedí smrtelníci často tento chléb, začne je jejich smrtelnost unavovat, touží pak zůstat po boku elfů a teskní po polích Amanu, kam nemohou přijít.
POZNÁMKY
- V příběhu o Túrinovi se píše o lembasu, daru Melian Belegu Lučištníkovi (viz Silmarillion), že byl „zabalen ve stříbřitých listech, a nitky, které jej svazovaly, byly na uzlících zapečetěny královninou pečetí, oplatkou bílého vosku ve tvaru květu Telperionu; podle zvyku Eldalië patřilo přechovávání a vydávání lembasu jedině královně. Ničím neprojevila Melian Túrinovi větší přízeň než tímto darem, protože Eldar nikdy předtím nedovolili smrtelníkovi, aby požil tento cestovní chléb, a i pak to činili jen vzácně.“
Pojmy „massánie či bessain“ srovnej Etymologie (HoME V, str. 372), kořen MBAS „hníst“: Quenya masta, noldorsky bast, „chléb“; taktéž slova lembas, coimas jsou vysvětlena na konci této textace jako „cestovní chléb“ a „chléb života“. Nad ain v besain je slabě tužkou napsáno oneth, srovnej besoneth.
Co se týče užití slova Paní, měl můj otec bezpochyby na paměti jeho původ ve staroanglickém hlǣf-dīġe, jehož prvním elementem je hlāf (v moderní angličtině loaf (v překladu bochník)) se změněnou samohláskou, a druhým je derivát kořene dīg- „hníst“ (s nímž je dough (v překladu těsto) jednoznačně příbuzné); srovnej lord z hlāf-weard „chlebodárce“.
- Ivonwin: noldorská (tzn. pozdější sindarská) podoba Ivann pro Yavanna se vyskytuje v Etymologiích, HoME V, str. 399, kořen YAB „ovoce“.
- Tato pasáž byla napsaná ve stejnou dobu jako zbytek rukopisu, jen odsazeně jako ve výtisku, zároveň byla vyňata z uvozovek, které byly přidány později do těla textu. Slova Quente Quengoldo („Tak pravil Pengoloð“) patří do doby sepsání textu.
