Uplynulo již spousty týdnů, kdy jsem představil jeden z mých autorských překladů. Tentokráte se vracím k Písním pro filology, tedy k dílu ze 20. let 20. století, v němž můžeme nalézt Tolkienovu báseň Ides Ælfscýne, čili Elfí paní, psanou v anglosaštině.
Text celé básně nalezeme mimo jiné v Shippeyeho The Road to Middle-earth, kde se můžeme těšit z překladu do moderní angličtiny. Jenže autor se vůbec nemazlil s rýmy, s aliterací, a text přeložil bohužel jen nějak. Ač se mi ne vždy podařilo vše následovat, věřím, že můj překlad nepostrádá původního významu.
Jelikož nejsem opásán či ověnčen jakýmkoliv titulem z anglického jazyka, trochu jsem se se slovníky potrápil, abych se snažil přeložit báseň tak nejlépe, jak já jen umím, a také tak, abych věděl, kde překlad Shippeyeho trochu pokulhává.
V čem je Elfí paní úžasná? Jednoznačně s náznaky či motivy, které jednou budou základním kamenem Silmarillionu. Ač se v textu nepíše exaktně, předpokládám, že vyprávěč básně byl muž – člověk, který zahořel láskou v elfí paní.
Pod horou číhá trpaslík, na obloze září drahokam a nacházíme i motiv vyhnanství. A na konci zapomnění.
Tak tedy vzhůru na překlad!
Elfí paní
Dřív, než jinochem jsem byl, ohrožení jsem okusil:
Setkal jsem se se slečnou a ta sdělila:
„Zdravím, milý můj! Odteď stůj co stůj
nebude zde nic, co na zemi odloučí nás víc!“
Nebude nic, co na zemi odloučí nás víc. (repetice)
Elfí paní, bohužel! A můj příteli, žel!
Už nic, co na zemi odloučí nás víc.
Políbila mne právě tu, za měsíčního svitu;
objala mne a ovládla v objetí;
Popadla mě kvapně, kde bylo matně,
kde stín cest neúnavně mihotavý jest,
opar smrti fest neúnavně mihotavý jest. (repetice)
Elfí paní, bohužel! A můj příteli, žel!
kde stín cest neúnavně mihotavý jest.
Byv na neznámém místě: do lodě nasedli jsme jistě,
kde plakal písek na pláži moře.
Oceán mne cestou vedl, a já úmysly své ukrýt svedl,
ale stesk na mě jen dosedl,
stesk na mě jen dosedl. (repetice)
Elfí paní, bohužel! A můj příteli, žel!
Kde stesk na mě jen dosedl.
Tam zelenala se země, a bílé její psí plémě,
A pozlacená pšenic stébla,
V kraji předalekém, na pobřeží stříbrném,
tam pod horou sám číhal trpaslík,
Pod horou sám číhal trpaslík. (repetice)
Elfí paní, bohužel! A můj příteli, žel!
tam pod horou sám číhal trpaslík.
K Bohu jsem byl upředen, vyhnanstvím já unaven
při přílivu pošmourném a pochmurném.
Kde slunce jas pozbyl, drahokam velikosti nabyl,
tam na nebi jest paprsků svit,
tam jest paprsků svit. (repetice)
Elfí paní, bohužel! A můj příteli, žel!
Tam na nebi jest paprsků svit.
Po půl století vymaněn, chudý a raněn
zpět mezi lidi a mezi příbuzné:
v plísni byl ten, kdo znal předtím mě jen,
a já vadnu, šedivý a sám,
vadnu, v bolesti a sám. (repetice)
Elfí paní, bohužel! A můj příteli, žel!
A já vadnu, šedivý a sám.