,Teď, Vrchovče,‘ řekl král, ,máš co činit pouze s Helmem, samotným a beze zbraně. Ale už jsi toho řekl mnoho a teď jsem na řadě
já. Freco, tvá pošetilost vzrostla s tvým břichem. Ty budeš mluvit o
holi! Když se Helmoví nelíbí křivá hůl, kterou mu někdo podstrkuje,
přerazí ji. Tak!‘ S tím uštědřil Frecovi takovou ránu pěstí, že padl
omráčen a krátce nato zemřel. – Dodatek A, Pán prstenů, překlad: Stanislava Menšíková-Pošustová
Česká kina již několik málo dní vysílají anime zpracování dějů, které předcházely Válce o Prsten, a já – kupodivu – zvědav na zpracování – se vydal do kina na film Pán prstenů: Válka Rohirů.
Trošku netaktně jsem v titulku narazil na fenomenální počin v podobě Princezny Mononoke, neboť – i díky stylu anime – jsem se srovnání nemohl vyhnout, témata skákala na mě na každém coulu. K tomu připočtěme – kdo zná Bakshiho adaptace – především v bitevních a pochodových scénách odkazy na jeho tvorbu. Jen ty postavy v anime stylu nejsou zcela tak, jak jsme navyklí, ale v záplavě uniformních 3D pohádek jsem rád, že někdo na plátna dává prostor i v uvozovkách poctivé animaci. No, a také dva reálné herce jsem ve zpracování poznal, ale na toto jsem břídil, možná jich bylo vícero.
Ale popořádku, příběh je vyprávěn Éowyn, tedy hlasem herečky Mirandy Otto z filmů Pán prstenů. Vše uvozuje známá melodie Howarda Shorea a člověk se – znalý práce Petera Jacksona (který se na Válce Rohirů mimo jiné podílel) – rychle dostal do Středozemě.
Ale do Středozemě téměř výhradně lidské, jelikož sledujeme životní pouť jak hlavní hrdinky Héry, tak jejího otce Helma Kladiva. Zatímco příběh druhého zmíněného je dosti popsán v Dodatcích k Pánu prstenů, o dceři (natož jejím jménu) toho víme pramálo až nic.
Kladně musím zhodnotit úvodní scény, které se knižním předlohám podobají vcelku věrohodně, viz citace na začátku této recenze, téměř doslova se vyskytuje i ve Válce Rohirů.
Základní rozkol začíná v ženské hrdince, která – ač vím, že Helm dceru měl – do historie Rohanu nikterak více nezasáhla a která současně danou roli mohla v nějaké podobě sehrát, jen není Tolkienem vícero rozpitvána.
Krátce nato přichází pro mě veliká paralela mezi Mononoke a Rohiry, zatímco v jednom ohrožovalo místní zběsilé prase, zde jsme měli tu čest se šíleným mûmakem. Héra se snažila rozpomenout na báseň o olifantovi, kterou tak dobře přednesl Samvěd ve Dvou věžích a o které řekl…
„To,“ řekl Sam, když přednášel, „to je říkanka od nás z Kraje. Možná že je to nesmysl, a možná že ne. I my totiž máme svoje pověsti a příběhy z Jihu, víš. Za starých časů hobiti občas cestovávali. Ne že by se jich bylo moc vrátilo a ne že by se věřilo všemu, co vykládali: noviny z Hůrky, a ne spolehlivé zprávy z Kraje, jak se říká. Slyšel jsem ovšem vypravovat o velkých lidech zdola, ze Slunečných zemí. V našich pověstech se jim říká Černíni; jezdí prý na olifantech do bo- je. Stavějí olifantům na záda domy a věže a olifanti po sobě házejí balvany a stromy. Když jsi říkal lidi z Jihu, celí v červené a zlaté, řekl jsem: ,A byli tam olifanti?ʻ Protože jestli jo, tak bych se šel podívat – nebezpečí nenebezpečí. Teď už asi olifanta nikdy neuvidím. Třeba ani takové zvíře není,“ vzdychl. – Dvě věže, Pán prstenů, překlad: Stanislava Menšíková-Pošustová
Následovala scéna, která mi nejvíce připomínala přerostlého oddishe z pokémonů, ale nechci předbíhat, ukázala se zvláštní návaznost na Pána prstenů, pozdějších dějin.
Ale abych nepitval detaily, samotný příběh se omezuje ponejvíce na Helma, Héru a nepřítele Wulfa, ve dvou hodinách přibližuje dějiny popsané samotným Tolkienem (a to i včetně narážky na sněžného obra, o jehož existenci se vedou spory, ale příměru Tolkien sám užil právě s Helmem), místy heroicky, místy příliš pateticky a místy slzutvorně (ač na mě toto nezabralo, nevím, jak ostatní).
Héra je silná ženská postava, která ke své síle ale přichází postupně a svou láskou k otci a k Rohanu s dějem nabývá epických, avšak ne přemrštěně epických, hodnot.
Souboje s olifanty působí věrohodněji než s Tarzanem, tedy Legolasem ve filmech, a samotní sloni nejsou naprosto nereálně vražedná monstra.
Do toho všeho připočtěme mnohá známá místa, dokonce jeden povedený vtip a odkazy na další děje, ač někdy až moc předvídané. A především spousty reálných postav, dějů a událostí, místy téměř doslovně.
Jedné noci slyšeli muži troubit roh, ale Helm se nevracel. Ráno
vysvitlo slunce, poprvé po dlouhých dnech, a oni viděli bílou postavu
nehybně stojící na Valu, samotnou, protože nikdo z Vrchovců se neodvažoval přiblížit. Byl to Helm, mrtvý jako kámen, jeho kolena se
však neohnula. A přece lidé říkali, že čas od času se ve Žlebu dál
rozléhal roh a Helmův přízrak procházel mezi nepřáteli a zabíjel muže strachem. – Dodatek A, Pán prstenů, překlad: Stanislava Menšíková-Pošustová
Proč zde dávám citace z knih? Protože pak nejlépe pochopíte, jak moc se tvůrci snažili jít věrně předloze, v rámci anime možností, samozřejmě.
A závěr? Ten už byl symbolický, čekaný, ale zase od tohoto stylu filmů bych asi ani jiný nechtěl.
Co bych na filmu Válka Rohirů zhodnotil kladně, pak – a snad mě milovníci RoP neukamenují – konzistenci postav, všichni vypadají tak, jak bych čekal, že vypadat budou, lidé z Vrchoviny, z Rohanu a další. Scenérie se povedly, hudba taktéž a mnohé scény byly povedené. I ty boje byly nakonec realističtější než u mnohých filmových zpracování (ne vždy ale).
Co bych vytknul, pak někdy až epická síla nejen Héry samotné, ale i její „kmotry“ štítonošky. Romantické pasáže v momentech, kdy na ně v reálu není čas (ale to je mínus obecně dnešní tvorby jako takové), a někdy i natahování scén (točení kamery kolem hlavní hrdinky, pasáže bez děje,…).
Celkově bych adaptaci zhodnotil za zdařilou, určitě neurazila, určitě ve mně nezanechala úplné nadšení, ale pokud bych měl dát čtyři hvězdičky z pěti, asi si to zaslouží. A vlastně bych i rád viděl zpracování i dalších témat.
A pokud si přečtete celé titulky, tak u některých příjmení se pobavíte, ale co hlavně zjistíte, že nic z filmu nepodporuje jakkoliv výrobu a distribuci tabáku. Jak se k tomu přišlo, nevím. Ale zaujalo mě to.