Dnešní příspěvek je spíše takovou sondou napříč několika knihami JRRT, které jednoznačně odpovídají na mnohá témata, kterými se – především filmoví – fanoušci zaobírají. Jak ti skřeti vůbec vypadali, jak se množili či kdo je stvořil? Jeden z výroků se pohledem dnešního člověka může zdát až rasistický (což také někde takto označen reálně i byl), mějme ale, prosím, s Profesorem pochopení. Holt tehdy se přirovnání někoho k někomu tak neřešila.
Budu užívat citací nejen z oficiálních česky vydaných knih, ale přidám něco málo i mé produkce (vše z The Letters).
Odpověď na původ skřetů a na to, jak se množili, dostáváme hned na úvod Silmarillionu:
Ale o těch nešťastnicích, které polapil Melkor, se ví pramálo jistého. Kdo ze živých totiž sestoupil do jam Utumna nebo prozkoumal temnotu Melkorových rad? Přesto moudří z Eressëi věří, že všichni Quendi, kteří padli Melkorovi do rukou, než bylo Utumno rozbořeno, tam byli uvězněni a pomalým uměním krutosti byli zkaženi a zotročeni, a tak vypěstoval Melkor ohavné plemeno skřetů ze závisti k elfům a jim na posměch. Později se stali jejich nejkrutějšími nepřáteli. Skřeti totiž měli život a množili se po způsobu Ilúvatarových dětí, a Melkor od své vzpoury v Ainulindalë před Počátkem nemohl vytvořit nic, co by mělo vlastní život nebo zdání života: tak praví moudří. A skřeti v hloubi svých temných srdcí nenáviděli Pána, kterému sloužili ze strachu a který byl průvodcem jejich bídy. Toto byl možná Melkorův nejpodlejší čin a nejodpornější Ilúvatarovi.
J.R.R. Tolkien, Silmarillion v překladu Stanislavy Pošustové
Zástupy jeho šelem a démonů se staly bezpočetnými a dávno vypěstované skřetí plemeno se množilo v útrobách země.
J.R.R. Tolkien, Silmarillion v překladu Stanislavy Pošustové
Mezi nimi byli skřeti, kteří později pustošili Beleriand, ale zatím jich bylo málo, byli ostražití a jenom sídlili v zemi a čekali na návrat svého pána. Elfové tehdy nevěděli, odkud přišli ani co jsou zač; domnívali se, že jsou to možná Avari, kteří v divočině zpustli a stali se zlými; říká se, že v tom byli až příliš blízko pravdy.
J.R.R. Tolkien, Silmarillion v překladu Stanislavy Pošustové
Tak to bychom měli asi více než o původu a o způsobu množení skřetů, potažmo skurutů, k čemuž se dostanu později. Jen upřesním, že ti, kteří neznají český překlad, je Uruk-hai přeloženo coby Skurut-hai, či jen Uruk -> Skurut.
A jak tedy ti skřeti vypadali?
Skřeti jsou jednoznačně pokřivenou formou „lidí“, podobni elfům a lidem. Jsou (či byli) zavalití, širocí, s plochým nosem, s bledou pletí, s širokými ústy a šikmýma očima: de facto degradovaná a odpudivá verze (pro Evropany) škaredých lidí podobných Mongolům.
J.R.R. Tolkien, Dopisy v překladu Starého Brala
Nyní propojím řadu citací do jednoho souboru, vždy je jen oddělím volným řádkem, napíšeme si něco málo o síle, vzrůstu,…
„Tak vyrazíme, jen co se rozední, budeme-li moci,“ řekl Boromir. „Vlk, kterého slyšíš, je horší než skřet, kterého se bojíš.“
J.R.R. Tolkien, Pán prstenů v překladu Stanislavy Pošustové
Sotva se však dali na ústup, a ještě než byli Pipin a Smíšek venku na schodech, do komnaty vskočil mohutný skřetí náčelník, velký téměř jako člověk, od hlavy k patě oděný v černé zbroji; za ním se do dveří tlačili jeho následovníci. Měl snědou, širokou a ploskou tvář, oči jako uhlíky a červený jazyk; máchal velikým kopím.
„[…] Znakem zlých věcí, které vzešly z Velké tmy, je to, že nesnášejí slunce; […]
Samozřejmě trochu v kontrastu s Pánem prstenů jsou popisy skřetů v Hobitovi, ale jak by také ne, vše se porovnává měřítkem nebohého Bilba a jeho trpasličích kumpánů. Možná namítnete, že Tolkien užívá pojmu goblin, ale nenechme se mýlit, Profesor tuto nuanci později zdůvodnil (jak jinak než etymologicky) a pojem orc (v pozdějších letech ork) a goblin dal na roveň.
A z pukliny se vyhrnuli skřeti, velicí skřeti, ohromní škaredí skřeti, spousta skřetů, dřív než byste řekli kámen ámen.
J.R.R. Tolkien, Hobit v překladu Františka Vrby
Skřetové totiž jedí koně a poníky a osly (i jiné mnohem horší věci) a jsou pořád hladoví.
[…] ani černé stíny by ho tam hluboko, kam nedosáhne rudá zář, nadlouho neochránily před nočníma očima skřetů.
A jak je to se skuruty?
„Jsou tam skřeti, a spousta,“ řekl. „A někteří velicí a zlí: černí mordorští skuruti. Zatím se drží zpátky, ale je tam ještě něco. Velký jeskynní obr, myslím, a možná i víc než jeden. Tamtudy nemáme naději uniknout.“
J.R.R. Tolkien, Pán prstenů v překladu Stanislavy Pošustové
„[…] Dal se dohromady se těmi ohavnými skřety. Brr, húm! A ještě hůř: něco s nimi provedl. Něco nebezpečného. Vždyť ti Železní jsou podobní spíš zlým lidem. Znakem zlých věcí, které vzešly z Velké tmy, je to, že nesnášejí slunce; ale Sarumanovi skřeti je snášejí, i když je nenávidí. Co to asi udělal! Jsou to lidé, které zkazil, anebo zkřížil skřety a lidi? To by bylo černé zlo!“
Aragorn pohlédl na zabité a řekl: „Mnozí z těch, kteří tu leží, nejsou z Mordoru. Někteří jsou ze Severu, z Mlžných hor, podle toho, co vím o skřetech a jejich odrůdách. A tyhle neznám. Vůbec nejsou oblečeni jako skřeti!“
Byli to čtyři skřetí vojáci větší postavy, snědí, šikmoocí, se silnýma nohama a velikýma rukama. Byli ozbrojeni širokými krátkými meči, ne zahnutými šavlemi obvyklými u skřetů; měli tisové luky délkou i tvarem rovné lidským. Na štítech měli zvláštní znak: malou bílou ruku uprostřed černého pole; na přilbách vpředu měli vsazenou runu S z bílého kovu.
„[…] A ještě jiní přišli z lesa. Velicí skřeti, a také s Bílou rukou Železného pasu: jsou silnější a zuřivější než všichni ostatní. […]“
„Jenže tyhle stvůry ze Železného pasu, tihle poloskřeti a skřetolidé, které vypěstovala nečistá Sarumanova kouzla, se slunce nezaleknou,“ řekl Gamling.
„My jsme skurut-hai; my bojujeme ve dne i v noci, za krásného počasí i za bouřky. My jdeme zabíjet při slunci i při měsíci. Nač úsvit?“
V soumraku spatřil velikého černého skřeta, nejspíš Uglúka, tváří v tvář Grišnákhovi, nízké křivonohé stvůře se širokými plecemi a s rukama visícíma málem až k zemi.
Velice zajímavé je se podívat na fakt, jak dlouho vlastně asi skřeti žili. Nemáme příliš úchytných bodů, ale pokud zmíníme Bolga, který velel armádě skřetů v Bitvě pěti armád ve Třetím věku, roku 2941, jenž byl synem Azoga, který zemřel roku 2799 v Bitvě u Azanulbizaru, vychází nám nějakých 142 let minimálně.
Moc pojítek nemáme a nakolik přejali skřeti elfí nesmrtelnost, jsou již jen dohady. Jisté je, pokud se skuruti zrodili křížením s lidmi, věk zákonitě musel klesat.
Co říci závěrem?
Skřeti měli dozajista spousty podob. Ač je sám Tolkien popisuje jako bytosti světlé kůže, existuje spousta případů tmavé až černé kůže. Primárně jsou skřeti menší než lidé, často mají ruce až k zemi, ale našlo se několik vyšších výjimek. Množili se klasicky, zákonitě tedy byly i skřetí ženy, skřetí děti, skřetí puberťáci,… Zda se na nich nějak zapsal zub času, není také známo, skřety o berličce na prahu důchodu Tolkien nepopisuje. A zda se dožili i Čtvrtého věku, to se už nikdy nedozvíme, rozpracovaný Návrat stínu nám na otázku už nikdy neodpoví.
Skuruti, kteří patrně byli křížení s lidmi nabyli výšky (takže krom výjimek vyrostli lidské výše), síly a zvládali sluneční svit, a libovali si v lidském masu. Původně se objevili v Mordoru, ale Saruman si je upravil a zdokonalil k obrazu svému a přešlechtil v 100% válečníky. Je známo, že nejsem příznivcem filmového zpracování, tak mě tak trochu líheň ne nepodobná té z Vetřelce neladí mé představě. Na druhou stranu obtisk ruky přímo na tváři je záležitost, která se mohla případně i stát u některých jedinců.
Skřeti určitě nebyli žádní parťáci do nepohody a ač oproti Hobitovi neprozpěvují veselým hlasem písně, nelze říci, že by v Pánu prstenů byli popisováni výrazně odlišněji.
1 thought on “Mongolové! Jak to s těmi skřety a skuruty vlastně je? Fakticky se líhli v útrobách Železného pasu?”