Příhody Toma Bombadila jsou velikou inspirací a také velikým zdrojem nejen folklóru života hobitů. Básně předkládají nejen popěvky právě Bombadila, ale i celou řadu lidových písní hobitů.
Jednou ze zajímavých básní je ta s názvem Mňoukalové (v českém překladu Petra Štěpána), v anglickém originále pak Mewlips. Báseň byla sepsána v jedné z prvních verzí snad více než deset před vydání knihy Hobit, a svého konečného přepisu se dočkala právě s vydáním příhod Bilbo Pytlíka.
Níže přikládám dva odkazy na YouTube: jednak na zdařilé video Mewlips, autorem hudby a písně je Colin John Rudd, video pak natočil Richard Svensson.
Následovat bude živé vystoupení českého barda Jima Čerta, jenž se ujal přezpívání v českém překladu Petra Štěpána.
A za videi následuje báseň jak v originále, tak v překladu, který máte mnozí z vás doma ve své knihovně.
The Mewlips
The Shadows where the Mewlips dwell
Are dark and wet as ink,
And slow and softly rings their bell,
As in the slime you sink.
You sink into the slime, who dare
To knock upon their door,
While down the grinning gargoyles stare
And noisome waters pour.
Beside the rotting river-strand
The drooping willows weep,
And gloomily the gorcrows stand
Croaking in their sleep.
Over the Merlock Mountains a long and weary way,
In a mouldy valley where the trees are grey,
By a dark pool’s borders without wind or tide,
Moonless and sunless, the Mewlips hide.
The cellars where the Mewlips sit
Are deep and dank and cold
With single sickly candle lit;
And there they count their gold.
Their walls are wet, their ceilings drip;
Their feet upon the floor
Go softly with a squish-flap-flip,
As they sidle to the door.
They peep out slyly; through a crack
Their feeling fingers creep,
And when they’ve finished, in a sack
Your bones they take to keep.
Beyond the Merlock Mountains, a long and lonely road,
Through the spider-shadows and the marsh of Tode,
And through the wood of hanging trees and gallows-weed,
You go to find the Mewlips – and the Mewlips feed.
Mňoukalové
Nad krajem Mňoukalů se stíny kloní,
mokrá a černé, černější než tuš,
zvolna a tiše jejich zvonce zvoní.
Ať je to hobit, trpaslík či muž,
kdo nemá strach klepat u jejich dveří,
ten utopí se, klesne do bažin,
jenom pár bublin slizkou vodu zčeří,
a pak jen ticho, chlad a vlhký stín.
Stojatá voda shnilým břehem splývá,
práchnivé vrby truchlí kolkolem,
sbor chmurných krkavců nad kalužemi zívá
a krákáním plaší vlastní sen.
Cesta přes hory Přímoří je únavná a zrádná.
V mlhavých údolích šedivé stromy zříš,
bez vánku, bez hnutí tu dříme voda chladná,
slunce a měsíc tu nesvítí. Zde Mňoukalů je skrýš.
Hluboko pod zemí své kobky mají
a v nich jen plíseň, vlhko, tmu a chlad.
Jedinou tenkou svíčku rozžínají,
když chtějí svoje zlato počítat.
Provlhlý strop a ze stěn voda kapá,
po slizké zemi zelenavý šlem.
Plesk – plesk! To Mňoukal kalužinou capá
skulinou dveří podívat se ven.
Dychtivě zírají a naslouchají.
Citlivým prstům stačí jeden hmat.
Když s tebou končí, ve svém pytli mají
tvou holou leb i ohlodaný hnát.
Cesta pes hory Přímoří je dlouhá, zlá a pustá,
přes skrýše pavoučí, přes slatě musíš jít,
přes lesy plíživé, přes vřesoviště hustá…
Chceš jenom vidět Mňoukaly – a jdeš je nakrmit.