Dnešní povídání vypráví z dnešního pohledu nepředstavitelný příběh, který se však stal a který si sám nedokážu na vlastní kůži představit.
Psal se rok 1920 a Tolkien přečetl Esejistickému klubu Pád Gondolinu, v jeho tehdejší podobě, kdy se ještě zoval Tuor a vyhnanci z Gondolinu. Jak se píše například v Životopisu:
Mezitím pokračoval v psaní Knihy ztracených příběhů, a jednou večer přečetl Pád Gondolinu v Esejistickém klubu na Exeterské koleji. Studentské posluchačstvo, mezi nímž byli i dva mladí muži Nevill Coghill a Hugo Dyson, jej dobře přijali.
Humphrey Carpenter, J. R. R. Tolkien: Životopis, kapitola: Oxfordská mezihra, překlad: Stanislava Menšíková-Pošustová
Případně v nedávno i v Česku přeloženém Pádu Gondolinu:
V této souvislosti je ovšem nutné zmínit, že k mnoha změnám původního textu došlo před rokem 1920, kdy otec na jaře přečetl Pověst Esejistickému klubu na Exeter College v Oxfordu. Ve svém úvodním omluvném proslovu vysvětlil, proč místo „eseje“ zvolil toto dílo: „Zatím to samozřejmě nikdy nespatřilo světlo světa. Nějaký čas už se mi v hlavě rodil (nebo spíš skládal) úplný cyklus událostí v elfské říši, kterou jsem si vymyslel. Některé epizody jsem si načmáral. Tahle pověst z nich není nejlepší, ale je jediná, která byla zatím aspoň trochu revidována a kterou, přestože revize byla nedostatečná, se odvažuji přečíst nahlas.“
J. R. R. Tolkien a C. J. R. Tolkien: Pád Gondolinu, překlad: Stanislava Menšíková
O Esejistickém klubu se něco málo dočteme také v Nedokončených příbězích, a i jinde, ale jelikož se jedná o díla připravována Christopherem, v ničem se výrazně neliší obsah.
Nyní navážu už mými překlady z Tolkiena na Exeterské koleji od Johna Gartha, případně krátkým resumé informací.
První veřejné čtení příběhu ze Středozemě
Jak již vyplývá z výše uvedeného, Tolkien veřejně přečetl Pád Gondolinu roku 1920, jak ale upozorňuje John Garth, jedná se jednak o PRVNÍ veřejné čtení jakéhokoliv celého příběhu ze Středozemě a jednak, že se tomu událo 10. března 1920 (a pokud nelže můj kalendář, byla to středa, takové nepodstatné info). Jen připomenu, že na příběhu se začalo pracovat roku 1917.
K onomu omluvnému dopisu lze doplnit další části, které jsou publikovány hned ve dvou knihách, jednou z nich je právě Garthovo dílo, odkazující na zdroj v The Great Tales Never End.
Okolnosti mi nedovolily sepsat kritiku, a sekretář, jenž mě nějak vlákal do „čtení něčeho“ v tomto semestru, nechtěl mě mého slibu zprostit. A tak musím přečíst něco již sepsaného, v beznaději jsem se navrátil k této Pověsti. Samozřejmě nikdy předtím nespatřila světlo světa, ale nepsal jsem ji škodolibě, abych vás rozmrzel, naopak v posledních dnech pro svou vlastní potěchu… Zabere to více času – můžete tedy kdykoliv odejít: možná (mohu se utěšit touto myšlenkou) příliš času na to, aby na konci někdo zbyl, kdo by mě mohl roztrhat na kusy.
John Garth, Tolkien at Exeter College, překlad: Starý Bral
Pád Gondolinu vyslechli mimo jiné i zmínění pánové Nevill Coghill a Hugo Dyson, kteří se později stali členy Inklingů.
Coghill později přiznal, že byl tak zmatený Tolkienem navrhovaným názvem, že „strávil pak týden prohledáváním Bodleyovy knihovny, aby zjistil, co to ten Gondolin byl.
John Garth, Tolkien at Exeter College, překlad: Starý Bral
A jedna z urban legend vypráví, že když Hugo Dyson dvacet let nato slyšel přednášet Tolkiena jednu z kapitol Pána prstenů, měl říct: „Bože! Už žádné elfy!“.
A co o přednášce Tolkiena zaznamenala samotná Exeterská kolej? No, ani jeho příjmení správně nezaznamenali…
Objevem nového mytologického pozadí byla Tolkeinova [sic] látka, jež byla neobyčejně názorná a jež jej zařadila za věrného stoupence tradic, zpracováním na úrovni typických představitelů romantismu, jakými byli William Morris, George Macdonald, de la Motte Fouquet a další. Shledali jsme, že čtenářova znalost skandinávských ság a pověstí nebyla malá. . . . Bitva znepřátelených sil . . . v podání Gongothlinů a stoupenců Melca byla vylíčena velice obrazně a úchvatně, v kombinaci s nepřebernou a zajímavou škálou detailů.
John Garth, Tolkien at Exeter College, překlad: Starý Bral
Pozn. Gongothlin je jen chybný zápis gondolinského lidu, tedy Gondothlim.
A nyní si představte, že máte jako Nevill Coghill v době čtení téměř jedenadvacet let, slyšíte zajímavý příběh, který vás donutí prohledat knihovnu od půdy až po sklep, abyste o Gondolinu nic nenalezli, a že v době vydání Silmarillionu máte těch let 78 a že si onen příběh můžete poprvé vůbec přečíst. Tři roky nato Coghill zahynul ve věku 81 let.
A Hugo Dyson, domnělý autor hlášky Bože! Už žádné elfy!? Ten se Silmarillionu a Pádu Gondolinu v něm obsaženém nedožil. O dva roky.
Jen pro úplnost, Hobit vyšel 17 let po přednášce, Pán prstenů 34 a Silmarillion 57. Kniha ztracených příběhů, kde se objevuje jedna z prvních verzí Pádu Gondolinu, tedy velice ta podobna té přednáškové, dokonce 63 let poté. Poslední zmíněnou verzi si už však ani jeden z obou pánů nemohl přečíst.
Abych se vrátil k pointě, dokážete si dnes představit, že máte trailer k seriálu či k filmu, uplyne pouhých sedmapadesát let, abyste jej konečně zhlédli?