Proč jsem se rozhodl psát o knize, které za rok bude rovná čtyřicítka? Protože s narůstajícím věkem se učím separovat knihy (nejen odpad, ale ono to někdy jde ruku v ruce), které jsou do života přínosné, od titulů, na které bych si měl maximálně pořídit průkaz do místní knihovny, v tom lepším případě od knih, na které postačí čtečka (již stále nevlastním).
V době korony jsem se „zbavil“ několika desítek výtisků různých knih, ono to hamižné vlastnění všeho nemá vlastně žádný význam a ani smysl. Nač mít knihovnu plnou různé fantastiky, ke které se nikdy nevrátím (a ani v průběhu času nevracím)? Sítě dnes nabízejí stovky bookstagramerů chlubícími se přeplněnými policemi a často knihami, které ještě nebyly otevřeny, nebudou ještě dlouho čteny (až přečteny) a které jsou jen na oko, aby zavládl údiv nad fanouškovstvím k danému spisovateli/spisovatelce, tématu či příběhu (ale zkuste se takových zeptat, co z toho mají přečteno).
Dva roky po koronavirové epidemii jsem provedl čistku knihovny číslo dva: zůstaly jen knihy, které sbírám, které miluji, které mě ovlivnily, ke kterým se vracím (či jednou vrátím), případně ty darované. A mohu být rád za svůj stávající věk, věřím, že i já bych se jinak topil v módní young adult (zrovna ta kategorie, jež je pomíjivější než rodokapsy a harlekýnky), těšil se na další bombastický světový titul, a ty starší (ne v řádu let, ale kolikrát týdnů (než bude na světě další a ještě bombastičtější)) pomalu posílal do zapomnění. Ale zároveň do další hromady knih na chlubení v nábytkové řadě BILLY. Stal bych se asi taky takovým vetešníkem.
Svého času jsem jím býval, ale ne v olbřímím měřítku.
A už tedy k dnešnímu titulu – The Song of Middle-earth: J. R. R. Tolkien’s Themes, Symbols and Myths z pera Davida Harveye vyšel roku 1985, ale ve své revidované verzi (vzhledem k vydání Historie) z roku 2016. Kniha vyšla u HarperCollinsPublishers, čili jsem očekával licencovaný wow bestseller. Zvláště u revidovaného textu.
Ale efekt WOW se nedostavil. Jsa zvyklý na práce Wayne G. Hammonda, Christiny Scullové, Holly Ordwayové, Briana Sibleyho, Johna Gartha, Carla F. Hostettera a mnohých dalších, očekával jsem něco více, než jen „další“ polemizování o tomtéž. A možná jsem jen přísný ve svém hodnocení, jen jsem nebyl jednoduše nadšen.
Jak titul napovídá – Píseň o Středozemi –, tak o písních to vůbec není, resp. okrajově ano, nebo jsem prostě nepochopil nosnou myšlenku Davida Harveye.
Autor v deseti kapitolách rozebírá Tolkienovo dílo (byť s citacemi) formou jedné velké úvahy, de facto začíná citací C. S. Lewise, jenž JRRT řekl, že: „Mýty jsou lži.“ A následuje popis obecných světů, mytologií (vč. řeckých, perských,…) s přelivem do současnosti, a vnímání mýtů jako takových v kontrastu s technologickým světem.
Poměrně dlouze pitvá Ainulindalë ze Silmarillionu, kde nejvíce narazíme (logicky) na témata muziky, hudby a písně jako takových, včetně překryvů s Pánem prstenů, kdy jednotlivé postavy Společenstva při poznávání dějin Ardy konfrontují počátky Valar či Ilúvatara samotného.
Přečteme si kapitolu o dobru a o zlu, o vlivu křesťanství a o inspiracích daných témat přenesených nejen do Středozemě, ale i do dalších povídek. A pak vzhůru na tragické hrdiny (včetně srovnávaček se Shakespearem), detailní popis života Fëanora (a jeho synů), příběhy Túrina, Froda, Sméagola či odkazy na Kullerva. A už se na nás valí kapitola o Quest heroes, tedy klíčových hrdinech. Ty hlavní vidí Harvey v následující trojici: Beren, Aragorn a Eärendil. Ono vlastně Eärendilovi připsal autor knihy největší roli a úlohu ze všech postav Tolkienova světa, proto není divu, že závěrečná čtvrtina knihy je jakýmsi opusem na něj.
A když zarelativizujeme nad nedokončenou Knihou ztracených příběhů, úlohou Eriola, Anglie a Osamělého ostrova, přečteme si index, knihu zavřeme a jdeme spát s pocitem, že jsme se vlastně nic nového nedozvěděli.
Proč právě této knize věnuji takový rozsah? Právě proto, že dnes se stáváme obyčejnými konzumenty, konzumenty knižního trhu, tvrdého marketingu, pocitu být za každou cenu in. Takže pak posloucháme (a platíme) některé podcasty (nemyslím všechny, samozřejmě), které za to nestojí (ale jsme líní si něco přečíst), kupujeme knihy, které za to nestojí a nepotřebujeme je, sbíráme si stohy pestrobarevně oděných titulů, k nimž se nevracíme, a čteme/posloucháme věci, jejichž hodnota by neměla převážit například čas v přírodě, s rodinou, s rodiči, atd. A často jen proto, že si to můžeme dovolit koupit, NIKOLIV UŽ ČÍST.
A Píseň o Středozemi je jednou z nich, za mě nejkrutější hodnocení, jaké jsem kdy dal
(kdyby tam byly alespoň ty ilustrace, řeknete si Aspoň to, ale i ty chybějí) (snad jste poznali narážku na Davida Daye). Obdržíte lehce čitelnou a lehce stravitelnou knihu „o Tolkienovi“, ale nic vám nedá. Ne od zdroje (stran citací z PP a pár dalších).
Budu rád, pokud se najde nadšenec této knihy, s nímž společně tu krásu objevím.
Hodnocení Starého Brala
Plusy:
- Snadná angličtina
- Text rychle ubíhá
Mínusy:
- Nepřináší nic nového, objevného či (mým pohledem) zajímavého
- Kniha poplatná době, na začátku devadesátých let bych z ní určitě radost měl, nyní máme přesnější a kvalifikovanější díla, tak je mi až záhadou, proč došlo k revizi a k znovuvydání
- Zařadím do knihovny a dokud jí molové nesní, bude tam
Hodnocení: 35 %
Základní informace
Název: The Song of Middle-earth: J. R. R. Tolkien’s Themes, Symbols and Myths
Autor: David Harvey
Rok vydání: 2016
Počet stran: 218
Nakladatelství: HarperCollinsPublishers
ISBN: 978-0-00-818481-0