Tom Bombadil prostě je. Známý fakt, který netřeba rozvíjet, neboť vše ostatní jsou jen teorie. Co je však pravdou, o samotném Bombadilovi a jeho věrné Zlatěnce vyšly dvě básně, které v českých překladech nalezneme buď v Příbězích z čarovné říše (od Mladé fronty) nebo v Listu od Nimrala a jiných příbězích (od Arga). Obojí však v překladu stejného Petra Štěpána. Jedná se o v českém překladu uvedené básně Příhody Toma Bombadila a o Bombadilovu plavbu. Příhody Toma Bombadila vyšly roku 1962, dva roky poté (patrně) sepsal rešerší jiné starší básně mnou níže přeloženou Kdysi dávno. Ta vyšla několikráte v různých publikacích, já čerpám z rozšířeného vydání Toma Bombadila.
Báseň se drží jednoduchého verše aabb s tím, že první verš má v sobě ukryt další rým aa, čili se bavíme o a-aabbccddeeffgg, chceme-li být přesní.
Můj překlad se opět drží nějakého úzu, který stanovil v tomto případě Petr Štěpán. Jen, abych byl přesný, jsem se dopustil dvou cílených změn v textu, abych nějak zkrotil rýmy.
První je hned na začátku, abych dodržel ono a-aa, dovolil jsem si prohodit druhou část prvního verše s první částí druhého verše. Naštěstí jde jen o slovosled.
Druhá změna je pak učiněna v prvním verši třetí sloky, kdy se jedná pro Čecha (z mého laického pohledu) o tak nepřeložitelnou pasáž, že jsem pasáž Once upon a moon on the brink of June přeložil tak, jak se dočtete níže.
Mimochodem se v textu objevují záhadní lintipové, kdo jsou, co jsou, neví nikdo. Ale jelikož je sám JRRT vložil do textu, zřejmě s nimi musíme ve Středozemi počítat…
Co se týče lintipů, tak se obávám, že nevím nic.
C. J. R. Tolkien, 3. září 2005 v dopisu Douglasi A. Andersonovi
Obrázek k článku je z produkce pro Tolkieního nadšence dosti známé Pauline Baynes.
Vzhůru na překlad!
Kdysi dávno
Kdysi ve dne sníh si sedne
na májová letní pole, na květ lehne;
pryskyřníky dlouhými světlo vyslané
v páře zlaté, a široké a bělostné
se rozevírají v pláštích travnatých
hvězdovky očích upřených
sledujíce Slunce východ i západ.
Zlatěnka měla divokých růží korunu knížat,
Zlatěnka v šatu řeřišnice
odfoukává číselník pampelišce
sklánějíc nad lilií tůní
a zelenou a chladnou vodou vlní
by zřela v dlaních třpyt její:
kdysi dávno v elfím kraji.
Kdysi v noci v soumraku moci
tráva byla sivá, leč rosa běloskvoucí;
Slunce zašlo a stíny temné byly,
hvězdovky se zatáhly, ale hvězdy plály,
jedna na druhou očima mrkajíce
až vyjde Měsíc, všechny čekajíce.
Tak už vstal a na listí a pažit
bílý paprsek v lesk skla začal zářit,
a ze stébel a stonků stříbro zemi smáčí
ta místa, kam lintipové kráčí
v lesní trávě sklízet krůpěje.
bez bot i střevíců Tom si spěje,
při měsíčku smáčet velké tmavé palce:
kdysi dávno, vypráví se přece.
Kdysi dávno psali, když už červen ťali
lintipové příliš časně pro rosu se vydali.
Tom se zastavil, naslouchal a na kolena sedl:
„Hola! Tvorečci milí! To vás jsem zavětřit svedl?
Jak bych cítil myši! Tak sladce chutná krůpěj,
Tak se napijte, ale na mé nohy pozor dej!“
Lintipové se rozesmáli a byli rázem tatam,
starý Tom ale řekl: „Zůstat tu, co za to dám!
Jediní, kteří se mnou nemluví,
kým jsou, co dělají, kdo ví.
Co asi tak skrývají?
Snad z Měsíce se spouštějí,
či v mžicích hvězd přicházejí, je mi záhadno“:
Kdysi dávno a dávno.