Po delší době přicházím s překladem, nebudu tedy prodlužovat samotné čtení, neboť překlad je sám o sobě delší (a z drtivé části není mou prací). Jak jistě víte, Hobit vyšel roku 1937 a trvalo dlouhých sedmnáct let, než vyšlo jeho pokračování v podobě Pána prstenů.
Z původní pohádky se stalo nosné téma velkého příběhu a Tolkien přistoupil roku 1951 (tedy tři roky před vydáním Společenstva prstenu) k největší úpravě původní knížky, aby logicky předcházela nově sepsanému ději. Důraz na detail se nejvíce promítl v kapitole Hádanky ve tmě, jež byla v její druhé části (a místy i zpočátku) přepsána. Proto se nedivte, že v první půli moc změn nezaznamenáte. Z kouzelného prstenu se musel stát Prsten, ovládající mysl svého pána, z Gluma se tak musela stát oběť dlouhých let strávených s jeho miláškem, a poklidný průběh původního textu byl tatam.
Překlad vychází z textu Františka Vrby, na jehož kvality si netroufám a snažil jsem se nové či nahrazované pasáže dlouhým porovnáváním anglických a českých textů přepsat tak, abych co nejméně narušil sloh tohoto velikána.
Pro úplnost uvedu namátkové tři změny, které JRRT roku 1951 (případně 1966) udělal (mimo spousty jiných):
- Tolkien musel blíže specifikovat velikost Gluma, kdy přidal jeho rozměry coby malého tvora. A proč? Protože sám vypozoroval v rozličných vydáních knih a jejich ilustrací (především zahraničních), že Glum je často vyobrazován jako obrovské monstrum.
- Dle Douglese A. Andersona (a jiných) myslel původně Glum pod můj milášek sám sebe, své druhé já, nikoliv Prsten. Jenže v angličtině zůstalo ono my precious stejné, já se snažil zachytit významový rozdíl, tak jsem po několika hodinách tápání, debat a diskuzí nechal nakonec myšlenku náš milášek. Glum tak neoslovuje předmět (na první dobrou), a zní to dosti paranoidně. Ale rád se nechám opravit.
- Tolkien často jinak zalamoval odstavce, ale tento detail vynechávám a nechávám v dikci let následných, mou snahou bylo upravit text do češtiny. Jednalo se snad o dva tři případy.
A než se pustíme do čtení, připomenu jeden svůj starší článek o předchůdci Gluma (když už jsem si dal práci s překladem):
Připraveni? tak vzhůru na Hádanky ve tmě v původní verzi z roku 1937.
Hádanky ve tmě
Když Bilbo otevřel oči, nevěděl, jestli je otevřel opravdu, protože byla právě taková tma, jako když je měl zavřené. Nikdo nebyl nablízku. Jenom si představte jeho leknutí! Nic neslyšel, nic neviděl a nic nemohl nahmatat, leda kamenitou půdu pod sebou.
Pomaloučku se zvedl na všechny čtyři a tápal kolem sebe, až se dotkl stěny tunelu, ale ani napravo ani nalevo nemohl nic najít, vůbec nic, žádnou stopu po skřetech, žádnou stopu po trpaslících. Hlava mu třeštila a vůbec si nebyl jistý ani o směru, kterým běželi, když spadl. Pustil se nazdařbůh a ulezl tak kus cesty, až mu najednou přišlo pod ruku cosi, co mu připadalo jako drobný prstýnek z chladného kovu, ležící na podlaze tunelu. Znamenalo to bod obratu v jeho životní dráze, ale o tom zatím neměl ani tušení. Strčil si prstýnek skoro bezmyšlenkovitě do kapsy; rozhodně mu v té chvíli nepřipadal nijak k užitku. Nelezl o moc dál, nýbrž sedl si na studenou zem a oddal se nadlouho naprostému zoufalství. Představoval si, jak si doma ve své kuchyni smaží vajíčka se slaninou, cítil totiž v útrobách, že je nejvyšší čas, aby něco snědl –, jenomže z toho byl ještě zoufalejší.
Nemohl přijít na nic, co by měl podniknout; ani na to, co se vlastně stalo; proč ho přátelé opustili; a když ho už opustili, proč ho nechytili skřetové; ba ani na to, proč ho tak bolí hlava. Po pravdě řečeno, ležel hodně dlouho tiše v temném koutě, bez citu a bez vědomí.
Po nějakém čase zatápal po své fajfce. Nebyla rozbitá, a to už něco znamenalo. Pak zatápal po svém váčku, našel v něm trochu tabáku, a to znamenalo ještě víc. Potom zatápal po zápalkách, jenže nenašel vůbec žádnou, a tím se jeho naděje docela zhroutily. Naštěstí pro něho, jak si přiznal, když se konečně vzpamatoval. Bůhsámví, co by takové škrtnutí sirkou a vůně tabákového kouře na něho poštvaly z temných zákoutí toho strašného místa. Ale pro tu chvíli byl velice zdrcený. Jenže když se při hledání zápalek hrabal ve všech kapsách a celý se ohmatával, přišel mu do ruky jilec jeho mečíku – té dýky, kterou si odnesl od zlobrů a na kterou úplně zapomněl; ani skřetové si jí zřejmě nevšimli, protože ji nosil zastrčenou dovnitř kalhot.
Teď mečík vytasil. Matně mu zasvítil před očima. „Tak je to tedy rovněž čepel vyrobená elfy,“ pomyslel si, „a skřeti nejsou sice moc blízko, ale taky ne dost daleko.“
Ale nějak ho to utěšilo. Bylo přece skvělé mít po ruce čepel vyrobenou v Gondolinu pro války se skřety, o kterých se zpívalo tolik písní; a také si už všiml, jakým dojmem podobné zbraně zapůsobily na skřety, když je náhle přepadli.
„Vrátit se?“ uvažoval. „To k ničemu není. Jít stranou? Nemožné. Jít kupředu? Jedině to mi zbývá. Nuže, kupředu!“ Vstal tedy a dal se do klusu s mečíkem napřaženým před sebe, jednou rukou tápal podél stěny a srdce mu tlouklo ažaž.
Bilbo se rozhodně octl, jak se říká, v úzkých. Ale nesmíte zapomenout, že to pro něj neznamenalo natolik v úzkých, jako by to znamenalo pro vás či pro mne. Hobiti nejsou tak docela jako obyčejní lidé, a třebaže jejich nory jsou útulné, veselé a náležitě větrané, docela odlišné od skřetích tunelů, přece jen jsou na tunely daleko zvyklejší než my a neztrácejí pod zemí tak snadno smysl pro orientaci – aspoň ne tehdy, když se jim přestane motat natlučená hlava. Dovedou se také pohybovat velice tiše, snadno se všude schovají, báječně se zotavují z pádů a pohmožděnin a mají zásobu moudrosti a moudrých pořekadel, která lidé většinou nikdy neslyšeli nebo na ně dávno zapomněli.
Ale stejně bych byl tenkrát nerad na místě pana Pytlíka. Tunel jako by nebral konce. Bilbo věděl jenom to, že se pořád vytrvale svažuje a zachovává týž směr, přes nějaký ten občasný zákrut či ohyb. Tu a tam z něho odbočovaly postranní chodby, jak poznával podle třpytu svého mečíku nebo jak je natápal rukou na stěně. Těch chodeb si nevšímal, ledaže kolem nich zrychlil krok ze strachu před skřety nebo před jinými zlověstnými tvory, kteří by z nich v jeho nejasných představách mohli vylézt. Šel tak dál a dál a níž a níž, a stále nic neslyšel, kromě občasného zavíření netopýrů kolem uší, což ho zpočátku vždycky vyplašilo, ale pak se to opakovalo příliš často, než aby se o to staral. Nevím, jak dlouho takhle pokračoval, nenáviděl každý další krok, ale netroufal si zůstat stát, pořád dál a dál, až padal únavou. Připadalo mu, že už prošel celým zítřkem do pozítřka a ještě dál.
Najednou bez jakéhokoli varovného znamení šlápl s cáknutím do vody! Brr, byla studená jako led. Teď nastražil všechny smysly. Nevěděl, jestli je to pouhá kaluž v cestě nebo břeh nějaké podzemní řeky napříč chodbou či okraj nějakého hlubokého jezera v nitru skal. Mečík už skoro nesvětélkoval. Bilbo zůstal stát, a když se napjatě zaposlouchal, zaslechl kap kap kapek, krápajících z jakéhosi neviděného stropu do vody pod ním, ale jinak se zřejmě neozývalo nic.
„Tak je to tedy kaluž nebo jezero, a ne podzemní řeka,“ pomyslel si. Ale pořád ještě si netroufal přebrodit se. Plavat neuměl, a také si představoval odporné slizké netvory s velikýma vyvalenýma slepýma očima, jak sebou v té vodě mrskají. V jezerech a jezírkách v srdci hor žijí podivné stvůry: ryby, jejichž předkové tam nějak připlavali před bůhvíjak dávnými roky a nikdy nevyplavali ven, jejichž oči rostly a narůstaly, jak se ryby snažily vidět ve tmě; a jsou tu ještě jiné nestvůry, odpornější než ryby. I v tunelech a jeskyních, které si skřeti zřídili pro sebe, žijí jiní tvorové skřetům neznámí, kteří se sem vplížili zvenčí, aby tu číhali ve tmě. Některé z těch jeskyň také pocházejí z věků před skřety, kteří je pouze rozšířili a spojili chodbami, zatímco původní obyvatelé se dosud skrývají v zapadlých koutech a plíží se a čenichají kolem.
Tady hluboko dole u temné vody žil starý Glum. Nevím, odkud přišel, ani co byl vlastně zač. Byl Glum – tmavý jako sama tma, až na dvě kulaté bledé oči. Měl malý člun a v něm vesloval docela tiše sem a tam po jezeře, neboť to bylo skutečně jezero, široké a hluboké a vražedně studené. Pádloval svýma velkýma nohama, visícíma přes okraj člunu, ale nikdy nezčeřil ani vlnku. Kdepak on. Vyhlížel svýma bledýma lampovitýma očima slepé ryby, které lapal dlouhými prsty s rychlostí myšlenky. Měl rád i maso. Skřeti mu chutnali, když se mu podařilo některého chytit, ale dával si pozor, aby ho nikdy neobjevili. Jenom je škrtil zezadu, když někdo z nich zabloudil sám dolů na břeh a Glum tam právě lovil. Stávalo se to velice zřídka, protože skřeti tušili, že tam dole cosi nepříjemného číhá, tam dole u samotných základů hory. Narazili na jezero kdysi dávno, když razili tunel do hlubin, a zjistili, že dál se nedostanou. Tam tedy končila jejich cesta tímhle směrem a neměli žádný důvod chodit tam – ledaže je poslal Velký skřet. Někdy dostal laskominy na rybu z jezera a někdy už neviděl rybu ani skřeta, kterého pro ni poslal.
Skutečné bydliště měl Glum na slizkém skalním ostrůvku uprostřed jezera. Teď pozoroval Bilba zdálky svýma bledýma očima jako dvěma dalekohledy. Bilbo jeho vidět nemohl, ale Glum si dlouho lámal hlavu nad Bilbem, poněvadž mu bylo zřejmé, že to vůbec není skřet. Glum skočil do člunu a odrazil od ostrůvku, zatímco Bilbo seděl na břehu úplně perplex a v koncích s další cestou i s rozumem. Najednou se k němu přiblížil Glum a šeptem zašišlal:
„Štěstí je š námi, náš milášku! Počítám, že še dneš nabaštíme nebo ši ašpoň pošmákneme, glum!“ A když řekl glum, znělo to jako jedno příšerné polknutí. Podle toho také dostal jméno, třebaže si sám vždycky říkal „náš milášku“.
Hobit div nevyskočil z kůže, když mu ten šepot zazněl v uších, a najednou uviděl, jak se na něj poulí bledé oči.
„Kdo jsi?“ zeptal se a napřáhl mečík před sebe.
„Co je ono, náš milášku?“ zašišlal Glum (který vždycky oslovoval sám sebe, protože nikdy neměl příležitost mluvit s někým jiným). Tohle právě přišel zjistit, poněvadž momentálně nebyl nijak zvlášť hladový, jenom zvědavý; jinak by byl napřed chňapl a pak teprve šišlal.
„Jsem pan Bilbo Pytlík. Ztratil jsem trpaslíky a ztratil jsem čaroděje a nevím, kde jsem; a ani to vědět nechci, jen když se dostanu odtud.“
„Co to drží v rušiškách?“ zajímal se Glum s pohledem na mečík, který se mu nijak nelíbil.
„Meč, čepel vyrobenou v Gondolinu!“
„Ššš!“ zašišlal Glum a náhle byl samá zdvořilost. „Šnad abyšme še tady pošadili a trošku ši š tím poklábošili, náš milášku? Šnad to má rádo hádanky, šnad jo, ne?“ Usilovně se snažil vypadat přátelsky, alespoň pro tu chvíli, než zjistí něco víc o tom meči i o hobitovi, jestli je tu opravdu docela sám, jestli je dobrý k jídlu a jestli má Glum opravdu hlad. Na nic jiného než na hádanky nemohl přijít. Dávat je a někdy je uhadovat byla jediná hra, jakou kdy hrál s ostatními podivnými tvory, zalezlými v děrách, před pradávnými časy, ještě než přišli skřeti, a sám byl odříznut od svých přátel hluboko pod horami.
„Výborně,“ souhlasil Bilbo, který se usilovně snažil vyhovět, než zjistí něco víc o tom tvorovi, jestli je tu docela sám, jestli je dravý nebo hladový a jestli je to přítel skřetů.
„Vy se ptejte první,“ navrhl, poněvadž zatím neměl čas vymyslet si nějakou hádanku.
A tak Glum zašišlal:
Kořeny má škryté v žemi, vypíná še nad jedlemi, štoupá pořád výš a výš, ale růšt ji nevidíš.
„To je snadné!“ zvolal Bilbo. „Myslím, že je to hora.“
„Je to tak šnadné? Mušíme ši š tím dát šoutěž, náš milášku! Když še milášek žeptá, a ono to neuhodne, tak to šníme, náš milášku. Ještli še to žeptá náš, a my neuhodneme, tak mu dáme dářešek, glum!“
„Platí,“ přikývl Bilbo, který si netroufal odporovat, a div si neztrhal mozek, jak se snažil vymyslet si hádanku, která by ho zachránila před snědením.
Třicet běloušů na rudé líše, napřed žvýkají,
potom dupají a pak stojí tiše.
To bylo všechno, na co dokázal přijít – pořád musel myslet jen na jídlo. Byla to také pěkně stará hádanka, a Glum ji rozluštil právě tak hravě jako vy.
„Ta je foušatá!“ zašišlal. „Žuby! Žuby, náš milášku, ale my jich máme jen šešt!“ Pak vyrukoval se svou druhou hádankou:
Bež hlašu pláče, bež nehtů štípá,
bež nohou škáče, bež pyšků pípá.
„Momentíček!“ vykřikl Bilbo, který se dosud nezbavil nepříjemných myšlenek na jídlo. Naštěstí už kdysi nějakou hodně podobnou hádanku slyšel, a když se vzpamatoval, napadla ho odpověď. „Vítr! Samozřejmě vítr!“ vyhrkl, a tak se zaradoval, že na místě vymyslel další. „Tohle tomu hnusnému podzemnímu stvoření zamotá hlavu,“ pomyslel si.
K oku v tváři blankytné se točí v tváři zelené zas jiné oči.
První oko na to vece:
„Ty mi podobné jsou přece, jenže jsou to oči nižší
než já – oko v téhle výši.“
„Šš, šš, šš,“ zašišlal Glum. Byl už v podzemí hrozně dlouho a na takovéhle věci zapomínal. Ale právě když Bilbo začínal přemýšlet, jaký že to bude Glumův dárek, Glum v sobě vyburcoval prapradávné vzpomínky z dob, kdy ještě žil se svou bábou v jedné díře v říčním břehu. „Ššš, ššš, náš milášku,“ zaradoval se. „To je přece šlunce a pampelišky!“
Jenže takovéhle obyčejné nadzemní každodenní hádanky ho zmáhaly. Také mu připomínaly časy, kdy nebýval tak osamělý a potměšilý a odporný, a to ho vyvádělo z míry. A co víc, dostával z nich hlad, takže tentokrát zkusil něco kapku těžšího a méně příjemného:
Není ji vidět, není ji cítit, není ji šlyšet, nejde ji chytit. Je ža hvěždami a pod horami a vyplňuje práždné jámy. Byla tu předtím a přijde pak a nakonec ti vytře žrak.
Naneštěstí pro Gluma Bilbo už kdysi něco podobného slyšel, a odpověď na něj civěla všude kolem: „Tma!“ odpověděl a nemusel se ani poškrabat na hlavě nebo si nasadit myslicí čapku.
Bez klíče a víka schránka pokladní, a přece je zlatý poklad v ní, vystřelil honem, aby získal čas na vymyšlení nějakého opravdu těžkého hlavolamu. Sám tuhle hádanku považoval za fousatě starou a snadnou, třebaže trochu pozměnil její slova. Jenže pro Gluma se z ní vyklubal zapeklitý chyták. Šišlal si pro sebe, a přece jen nepřišel na rozluštění, nadarmo šeptal a šumloval.
Po nějaké chvíli se Bilba zmocnila netrpělivost. „Tak co je to?“ vyjel si. „Není to čajník, ze kterého utíká pára, jak nejspíš myslíte, když vydáváte takové zvuky.“
„Ať nám to dá šanci, náš milášku, šanci, šš, šš!“
„No tak,“ uhodil na něj Bilbo, když mu dával šanci dost dlouho, „jaký je váš dárek?“
Ale Glum si náhle vzpomněl, jak kdysi dávno vybíral ptačí hnízda, jak sedával pod říčním břehem a učil svou bábu vysávat – „Vajíško!“ zašišlal. „Vajíško je to!“ A pak dal hádanku sám:
Nemá plíce, přece dýchá, študená a věčně tichá,
věčně pije na švé ždraví v brnění, co nerežaví.
On si teď také myslel, že dal hádat něco hrozně lehkého, poněvadž mu rozluštění pořád tanulo na mysli. Ale na nic lepšího si v tom okamžiku nemohl vzpomenout, tak ho vyčerpala hádanka s vajíčkem. A přece to byl hlavolam pro chudáka Bilba, který neměl nikdy nic společného s vodou, když se jí mohl vyhnout. Řekl bych, že vy jste už rozluštění uhodli, když si sedíte pohodlně doma a v myšlenkách vás neruší nebezpečí, že budete snědeni. Bilbo seděl, párkrát si odkašlal, ale nevypravil ze sebe hlásku.
Po chvíli si Glum začal rozkošnicky šišlat pro sebe:
„Bude nám to šmakovat, náš milášku? Je to šťavnaté? Dá še to dobře chrouštat?“ A začal po Bilbovi ze tmy pošilhávat.
„Momentíček!“ zaprosil Bilbo všecek roztřesený. „Já vám prve taky dal spoustu času!“
„Muší ši to pošpíšit, pošpíšit!“ naléhal Glum a začal vylézat z člunu na břeh, aby se na Bilba vrhl. Ale když stoupl dlouhou nohou s plovací blánou do vody, vyskočila z vody leknutím ryba a pleskla sebou na nohu Bilbovi.
„Brr!“ otřásl se hobit. „Ta je studená a slizká!“ A tak přišel na rozluštění. „Ryba! Ryba!“ vykřikl. „Je to ryba!“
Glum byl strašlivě zklamaný, ale Bilbo už vypálil další hádanku tak rychle, jak jen dokázal, takže Glum musel zpátky do člunu a přemýšlet.
Beznožka leží na jednorožce, dvounožka sedí na třínožce, čtyřnožka dostane zbytek.
Tahle hádanka nebyla nejvhodnější, jenže Bilbo neměl čas, aby vymyslel něco těžšího. Za jiných okolností by možná dalo Glumovi dost starostí rozlousknout ji, ale po řeči o rybě nebylo tak těžké domyslet se, co je to ta „beznožka“, a ostatek byl snadný. „Ryba na stolku, člověk u stolku sedí na stoličce a kočka dostane kosti,“ tak zní samozřejmě odpověď a Glum na ni brzy přišel. Potom si pomyslel, že je načase vytasit se s něčím drsným a drtivým. Tak tedy zašišlal:
Všechno žere, všechno še v něm žtrácí,
štromy, květy, žvířata i ptáci;
hryže kov i pláty ž ocele,
tvrdý kámen na prach šemele;
měšta rožvalí a krále školí,
vyšokánšké hory švrhne do údolí
Chudák Bilbo sice pochopil, že šišlavý Glum měl na mysli „krále skolí“ a nikoli nějaké školení, ale stejně seděl ve tmě a marně si lámal hlavu, který ze strašných obrů a lidožroutů, o jakých slýchal vyprávět, by dokázal všechny tyhle věci. Měl pocit, že rozluštění tkví někde docela jinde a že by na to měl přijít, jenže na nic nepřicházel. Dostal strach, a to je pro myšlení zhouba.
Glum začal opět vylézat z člunu. Pleskl sebou do vody a pádloval k břehu; Bilbo viděl jeho blížící se oči. Jazyk jako by mu zdřevěněl v ústech, chtěl vykřiknout: „Dopřejte mi ještě čas! Dopřejte mi čas!“ Ale dokázal jenom zapištět: „Čas! Čas!“
Zachránila ho pouhá šťastná náhoda. Poněvadž to bylo samozřejmě správné rozluštění.
Glum byl znovu zklamaný a teď začínal dostávat vztek a hra ho už otravovala. Dostal z ní taky pořádný hlad. Tentokrát se ani nevrátil do člunu. Usadil se ve tmě vedle Bilba. To bylo hobitovi příšerně nepříjemné a rozptylovalo mu to myšlenky.
„Muší to teď dát hádanku nám, náš milášku, jiště, jiště. Ještě jednu hádanku, jiště,“ šišlal Glum.
Ale Bilbo prostě nedokázal na nic přijít, když to odporné studené mokré stvoření sedělo vedle něho, osahávalo ho a šťouchalo do něho. Škrábal se na hlavě, štípal se, ale pořád nemohl nic vymyslet.
„Tak še náš to žeptalo! Žeptalo še!“ pobízel ho Glum.
Bilbo se štípal a pleskal, svíral svůj mečík, a dokonce si druhou rukou zajel i do kapsy. Nahmátl tam prstýnek, který prve našel v chodbě a pak na něj zapomněl.
„Co to mám v kapse?“ řekl nahlas. Promluvil sám k sobě, ale Glum myslel, že je to hádanka, a strašně ho to rozčililo.
„To není fér!“ bránil se. „To přece není vůbec, ale vůbec fér, když še náš to ptá, co to má ve švých ošklivých kapšiškách!“
Když Bilbo viděl, co se stalo, a když ho nenapadlo nic lepšího, trval na své otázce. „Co to mám v kapse?“ opakoval hlasitěji.
„Ššš!“ zašišlal Glum. „Muší náš to nechat hádat třikrát, náš milášku, třikrát!“
„No dobrá! Tak hádejte!“ souhlasil Bilbo.
„Rušišku!“ řekl Glum.
„Špatně,“ odsekl Bilbo, který naštěstí právě vytáhl ruku z kapsy. „Hádejte znovu!“
„Ššš!“ rozčiloval se Glum čím dál víc. Myslel na všechny věci, co nosil po kapsách sám: rybí kosti, skřetí zuby, vlhké škeble, kus netopýřího křídla, ostrý kámen, na kterém si brousil tesáky, a jiné ohavnosti. Snažil se představit si, co nosí v kapsách jiné bytosti. „Nůž!“ vyhrkl konečně.
„Špatně!“ zajásal Bilbo, který svůj nůž před časem ztratil. „Poslední pokus!“
Teď na tom byl Glum daleko hůř, než když mu Bilbo dal prve hádanku s vajíčkem. Šišlal a šumloval, předkláněl se a zakláněl, pleskal nohama o zem, kroutil se a svíjel, ale pořád si ještě netroufal promarnit svou poslední příležitost.
„No tak!“ pobídl ho Bilbo. „Čekám!“ Snažil se, aby to znělo směle a bodře, ale vůbec si nebyl jistý, jak hra skončí, jestli Glum uhodne či ne.
„Čas vypršel!“ řekl konečně.
„Provázek – nebo nic!“ vyvřískl Glum, což nebylo tak docela fér – hádat dvě věci najednou.
„Obojí špatně!“ vykřikl Bilbo, kterému spadl kámen ze srdce, okamžitě vyskočil na nohy, opřel se zády o nejbližší stěnu a napřáhl mečík. Kupodivu se nemusel vůbec znepokojovat. Jedné věci se Glum naučil dávno tomu, a to nikdy, opravdu nikdy nepodvádět ve hře na hádanky, která je nesmírně dávná a posvátná. A taky tu byl mečík. Prostě si sedl a šeptal si.
„Tak co bude s dárkem?“ zeptal se Bilbo, ne že by mu na něm nějak záleželo, ale měl pocit, že jej vyhrál docela férově, a to za velmi složitých okolností.
„Mušíme dát věšišku, milášku? Áno, mušíme! Mušíme ji přinést, a dáme mu dárešek, šlíbili šme to.“ Tak Glum pádloval k svému člunu a Bilbo si myslel, že ho slyší naposledy. Hobit už přemýšlel, že se vrátí do chodby – když už měl dost jak Gluma, tak temného břehu – když jej uslyšel ve tmě kvílet a pištět. Byl na svém ostrově (o němž samozřejmě Bilbo neměl zdání), šmátral sem a tam, nadarmo hledal a pátral, a převracel naruby kapsy.
„Kde to máme? Kde to máme?“ slyšel ho Bilbo vřískat. „Žtratili šme to, náš milášku, žtratili! Štěstí je š námi! Nemáme dárešek, čo šme šlíbili, nemáme ho ani pro náš.“
Bilbo se otočil, čekal a přemýšlel, kvůli čemu dělá ten tvor takový povyk. Což se pak ukázalo jako velké štěstí. Glum se totiž vrátil a převelice prskal, šeptal a chroptěl; nakonec Bilbo zjistil, že Glum měl prsten – úžasný, překrásný prsten, prsten, jenž dostal coby dárek k narozeninám před dávnými a dávnými časy, kdy takové prsteny nebyly toliko vzácné. Někdy ho měl v kapse; obvykle jej držel v jedné skalní dutince na svém ostrově; občas jej nosil – když dostal ukrutánský hlad a ryby se mu už zprotivily, a kradl se temnými chodbami a číhal na zbloudilé skřety. Pak se odvažoval dokonce na místa, kde hořely pochodně, až z toho mžoural a pálily ho oči, protože i tam byl v bezpečí. Ano! téměř v bezpečí, protože když jste si jej navlékli na prst, byli jste neviditelní; bylo vás možno zahlédnout jen ve slunečním světle, a to ještě jen podle vašeho stínu, matného a roztřeseného.
Nevím, kolikrát Glum prosil Bilba o odpuštění. Jen opakoval: „Omlouváme še; nechtěli šme podvádět, chtěli šme mu dát náš jediný dárešek, když vyhraje hru.“ Dokonce Bilbovi nabídl, že mu uloví nějakou šťavnatou rybu na omluvu.
Bilbo se při té představě otřásl. „Ne, děkuji!“ řekl co nejzdvořileji.
Přemýšlel, jak jen to šlo, až jej napadlo, že Glum musel někdy prsten opustit, že on ho musel najít a že má právě ten prsten ve své kapse. Ale měl dostatek zdravého rozumu, aby to Glumovi neřekl.
„Nález si ponechám!“ řekl si, a protože byl v úzkých, dovolím si tvrdit, že měl pravdu. Každopádně mu ten prsten nyní náležel.
„Tak jako tak!“ řekl. „Prsten by stejně byl teď můj, i kdybys ho našel, stejně bys o něj přišel. A já tě propustím pod jednou podmínkou.“
„Áno, co je to? Co ši přeje, abychom udělali, náš milášku?“
„Pomoz mi se odsud dostat,“ řekl Bilbo.
S tím teď Glum musel souhlasit, pokud nechtěl podvádět. Stále ale měl nutkání zjistit, jak cizinec chutná, ale pro teď se musel všech těchto myšlenek vzdát. Stále tu byl mečík, navíc byl cizinec při vědomí a ve střehu, ne nic netušící, jak měl rád Glum věci, na něž útočil. Takže nakonec to bylo to nejlepší.
Tak se Bilbo dozvěděl, že tunel končil u vody a nevede na druhou stranu, kde byla temná a pevná stěna hory. Taky se dozvěděl, že měl zabočit do jedné z bočních chodeb doprava, než došel na dno, jenže se nedokázal řídit Glumovými radami, aby ji cestou nahoru nalezl, a tak přiměl to nebohé stvoření, aby přišlo a ukázalo mu cestu.
Jak tak šli spolu tunelem, Glum mu po jeho boku pleskal nohama, Bilbo se tichounce kradl, napadlo ho, že by si vyzkoušel prsten. Nasadil si jej na prst.
„Kde to je? Kam to odešlo?“ řekl náhle Glum a rozhlížel se velkýma očima.
„Tady jsem, jsem vám v patách“ řekl Bilbo, sundal si znovu prsten a byl rád, že jej má a že dělá přesně to, co mu řekl Glum.
Nyní pokračovali znovu v cestě, zatímco Glum počítal postranní chodby nalevo a napravo: „Jedna nalevo, jedna napravo, dvě napravo, tři napravo, dvě nalevo,“ a tak pořád dál. Začal se velmi třást a bát, čím dál se vzdaloval od své vody, ale nakonec se zastavil u nízkého průchodu po levé straně (cestou nahoru) – „šešt napravo, štyři nalevo.“
„Tímhle průchodem!“ šeptal si. „Muší še tam vmášknout a plížit se. Nešmíme tam š ním, náš milášku, nešmíme, glum!“
Bilbo se vměstnal pod klenbu a rozloučil se se špinavým nešťastným stvořením, jak byl rád. Necítil se dobře, dokud si nebyl jist, že je pryč, vyhlížel s hlavou v hlavní chodbě a naslouchal, než nezmizelo ve tmě plácání Glumových nohou v dáli při návratu do své lodi. Pak se vydal dolů do nové chodby.
Ta byla nízká, úzká a nahrubo proražená. Pro hobita byla tak akorát, až na to, že si narazil ve tmě prsty u nohou o šeredné špičaté kameny na zemi; ale pro skřety musela být trochu nízká. Možná to bylo tím, že Bilbo nevěděl, že skřeti jsou na tyto věci zvyklí a že běhají docela rychle v takovém předklonu, že se rukama skoro dotýkají podlahy, až Bilbo zapomněl na nebezpečí, kdyby na ně narazil, a bezstarostně spěchal vpřed.
Po chvíli chodba, která se až dosud svažovala, začala znovu stoupat a brzy vedla příkře vzhůru. To zpomalilo jeho postup. Ale po nějaké době konečný příkrý sráz skončil, chodba zahnula a znovu se sklonila dolů, a tam na úpatí krátkého svahu uviděl, jak za dalším zákrutem prosvítá záblesk nějakého světla. Ne rudé světlo jako oheň či lucerna, ale bílé obyčejné světlo jako pod širým nebem. Teď se dal do běhu.
Uháněl tudy tak rychle, jak jen ho jeho malé nohy nesly, proběhl posledním zákrutem a náhle se octl na otevřeném místě, které mu po vší té tmě připadalo oslnivě jasné. Ve skutečnosti to byly pouze sluneční paprsky, vnikající dovnitř velkými potevřenými kamennými dveřmi.
Bilbo zamrkal a pak náhle uviděl skřety: skřety v plné zbroji s tasenými meči, kteří seděli přímo ve dveřích a hlídali s vyvalenýma očima chodbu, jež k těm dveřím vedla!
Spatřili ho dřív, než on spatřil je, a s jásotem se vrhli k němu.
Zda to už byla náhoda nebo duchapřítomnost, to nevím. Myslím, že náhoda, neboť hobit ještě nemohl být na svůj nový poklad navyklý. Každopádně si navlekl prsten na levou ruku – a skřeti se zarazili. Nebylo po něm ani stopy. Pak zaječeli dvakrát hlasitěji než předtím, ale ne už jásavě.
„Kde je?“ křičeli.
„Vrátil se do chodby!“ vřeštěli někteří.
„Tudy!“ hulákali jedni. „Tamhletudy!“ ječeli druzí. „Hlídejte dveře!“ zařval jejich velitel.
Píšťalky hvízdaly, brnění řinčelo, meče chřestily, skřetové proklínali a pobíhali sem a tam, padali jeden přes druhého a soptili vzteky. Strhl se strašný povyk, pokřik a mela.
Bilbo se hrozně vyděsil, ale měl dost rozumu, aby pochopil, co se stalo, takže vklouzl za veliký sud s pitím pro skřetí stráže, a tak se vyhnul srážce s nimi, ušlapání i tomu, že by ho nahmátli a polapili.
„Musím se dostat ke dveřím, musím se dostat ke dveřím!“ opakoval si v jednom kuse, ale trvalo mu dlouho, než se odhodlal pokusit se o to. Pak to vypadalo jako nějaká hrozná hra na slepou bábu. Všude byla spousta pobíhajících skřetů a chudák malý hobit uhýbal sem a tam; byl poražen jedním skřetem, který nemohl pochopit, do čeho to vrazil; odlezl odtamtud po čtyřech, proklouzl právě včas mezi nohama skřetího velitele, vstal a rozběhl se ke dveřím.
Byly dosud pootevřené, ale nějaký skřet je už málem přibouchl. Bilbo jimi zacloumal, ale nemohl jimi pohnout. Snažil se protáhnout zbylou škvírou. Protahoval se a protahoval, jenomže uvízl! Bylo to děsné. Knoflíky se mu zachytily mezi okrajem dveří a jejich pažením. Viděl ven do volné krajiny: vedlo tam pár schodů do úzkého údolíčka mezi vysokými horami; slunce právě vysvitlo za mrakem a jasně ozařovalo vnější stranu dveří – jenže se nemohl dostat ven.
Náhle jeden ze skřetů uvnitř zařval: „U dveří je nějaký stín. Někdo je venku!“
Bilbo ucítil srdce až v hrdle. Ze vší síly sebou zavrtěl. Knoflíky se rozletěly na všechny strany. Byl venku, s potrhaným kabátem a vestou, skákal dolů po schodech jako kamzík, zatímco zmatení skřeti dosud sbírali na prahu jeho pěkné mosazné knoflíky.
Samozřejmě se brzy pustili za ním, s houkáním a pokřikováním, a pronásledovali ho mezi stromy. Jenomže skřetové nesnášejí slunce; třesou se jim z něho nohy a motá se jim hlava. Nemohli Bilba s navlečeným prstenem objevit, protože se jim proplétal mezi stíny stromů, běžel rychle a tiše a vyhýbal se slunci, a tak se brzy s bručením a proklínáním vrátili na stráž ke dveřím. Bilbo jim unikl.
Poznámky Starého Brala
- Překlad vychází z textu Františka Vrby.
- Ilustrativní obrázek byl vytvořen za pomocí umělé inteligence.
- Primárními zdroji pro překlad bylo první vydání Hobita, dále pak The Annotated Hobbit, a české vydání Hobita od Argo.