Počátky mytologické tvorby J. R. R. Tolkiena sahají do období Velké války; první báseň o Earendelovi vznikla roku 1914, následovaly více či méně úspěšná další dílka, až se časem zrodil koncept Domu ztracených her a vlastně všech velkých eposů rané tvorby, Berena a Lúthien nevyjímaje.
Vydanou prvotinou „fantasy“ tvorby je však báseň Nožky skřítků (česky v překladu Stanislavy Pošustové v Carpenterově Životopisu (Mladá fronta, 1993 – str. 72, Argo, 2017 – str. 96), kde je ale uvedena jen její první polovina. Dole se pokusím o dosti lámaný překlad i zbylé části při snaze dochovat nejen smysl, ale i vázaný verš, který je v posloupnosti: AA-ABBA-AA-ABBA-ABCB.
Báseň Goblin Feet tehdy neznámého mladíka J. R. R. Tolkiena spatřila světlo světa roku 1915 ve sbírce básní Oxford Poetry 1915, triptychu celé řady autorů, z nichž se nejeden proslavil. Nožky skřítků (či též Cumaþ þá Nihtielfas) vznikly paralelně s básní Ty a Já v dubnu téhož roku pro potěchu Edith, budoucí manželky.
Oxford Poetry 1915 vyšlo v prvním vydání ve 150 výtiscích, kolik se jich dochovalo do dnešních dní, nevíme, mě může jen těšit, že jeden z nich zaujímá své čestné místo v knihovničce.
Ale co na báseň řekl JRRT? Roku 1971 už jí měl asi opravdu plné zuby, když byl požádán o její opětovné vydání, zamítavě se vyjádřil v duchu, že: „Přeji si, aby ta malá nešťastná věc, která se mi (zanedlouho) vroucně zprotivila, mohla být pohřbena navěky.“ (Viz HoME The Book of Lost Tales I., případně Kniha ztracených pověstí I.)
Nožky skřítků
Pospíchám pěšinou
za elfí lucernou
kde hraví netopýrci přeletují:
jak stužka září jemně
a trochu strašidelně
a křoviny i trávy povzdechují.
Vzduch plný křídel brouků
za šera na palouku
bzučením svým tě něžně hřeje.
Hle, slyším píšťaličku
čarovných přítelíčků
a ťapot skřítků okolo mě spěje.
Ta světla! A ten třpyt! To cinkání!
Ten ševel jejich plášťů neslyšný!
Ozvěna jejich nožek, těch malých šťastných nožek!
Ty lampičky jak polapené hvězdičky!*
Špalírem sunout se smím
křivolace v procesí elfím
kde králíčky dávno nepamatuji se.
A kde jasně zpívají
ve svitu luny koupají
šperky na tělech třpytí se.
Upadá však jejich ples
ve mdlé záři červů hles
Ozvěna ťapkání nožek skomírá!
Hle, chce do srdce bít!
Nechte mě jít! Tak mě nechte jít!
Tvorečky si poslední hodina dobírá.
To teplo! To bzučení! Ty barvičky ve tmě!
Ta průzračná včelí křídla!
Ta hudba jejich nožiček – tančících nožek skřítků!
To kouzlo! Hořkost smrti mihla!
* Zde končí překlad Stanislavy Pošustové
