V sobotu druhého září tomu bylo přesně padesát let, kdy Ardu opustil J. R. R. Tolkien a po celém světě proběhla myriáda vzpomínkových akcí na tohoto nejen spisovatele.
Největší a nejslavnější z nich – Oxonmoot – proběhl jako pokaždé v Oxfordu a přilákal nemalé množství fanoušků, autorů a celebrit. Akci zaštiťuje Tolkien Society a má velkou světovou váhu, vždyť ještě donedávna na ní pekla pochutiny Priscilla Tolkien.
Nicméně ve stínu této v uvozovkách mainstream akce, která oslavuje vše s Tolkienem spjaté (knihy, filmy seriály) a která se nebrání trendům 21. století (diverzitám, právům LGBT+, atd.), své místo zaujala dosti akademická akce s titulem Tolkien 50, na fakultě Corpus Christi Oxfordské univerzity, kde jediným cosplayem by byly leda mé hobití chlupaté nohy, dát je tedy na odiv.
Přijela spousta zajímavých řečníků a program byl doprovázen několika exkluzivními exkurzemi.
Corpus Christi, čili Tělo a krev Páně, znázorňuje i vyobrazení pelikána v atriu fakulty, který, dle legendy, krmil své mladé svou vlastní krví, tak jako Ježíš vykupoval lidstvo taktéž.
Jako první se ujal slova John Garth, jehož hodinová přednáška s následnou diskuzí přenesla okamžitě všechny přítomné do mysli Tolkiena – tvůrce. A to samozřejmě s přesahy do svých publikovaných knih, příklad za všechny: Světy J. R. R. Tolkiena připomněl existencí Berenova kopce poblíž Ipsdenu, vesnice v oxfordském hrabství, jenž patrně může za vznik jména Beren (pro Anglii zcela netypické slovo). A na závěr prozradil, že za rok se můžeme dočkat nové knihy. Téma zatím John Garth tají…
Další blok byl vyčleněn trojici Ward, Williams a Neubauer, připomínající anglosaské práce na Maldonu či Beowulfovi, nebo vliv Tolkienovy víry nejen po faktické stránce, ale i té v následné tvorbě.
Blok přednášek vystřídal společný oběd v kampusu Corpus Christi v přenádherné hale s ručně vyřezávanými ornamenty na židlích a stolech, a následný program v Exeter College a v Merton College.
Tolkien navštěvoval Exeter coby student a tak jsme mohli zhlédnout z například Garthových knih známá fota mladíka JRRT, zápis ze schůze členů Stapeldon Society (z 1913), který ovšem v podání Tolkiena nabral epických výšin, nebo i druhou publikovanou báseň JRRT z téhož roku.
Merton College byla poslední štací JRRT, coby Profesor na ní vyučoval až do svého důchodu, a tak není divu, že je na ní dochováno dosti rukopisů a jiného. Ovšem ty se nesměly fotit, maximálně z různých poloúhlů. A to vše v prostorách knihovny z nějakého 16. století, kterou Tolkien v dobách svých studií navštěvoval.
Podvečerní program naplnila Grace Khuriová, jejíž přednáška srovnávající Kiplingova Šotkova kouzla s Knihou ztracených příběhů byla více než objevná, a přínosná. Na několika příkladech ukázala, že ač nebylo nikdy prokázáno, že by tuto knihu Tolkien kdy četl, musel ji jednoduše znát.
Naopak Holly Ordwayová s sebou v kabele přinesla nejenže svou knižní ještě horkou novinku, jména: Tolkien’s Faith: A Spiritual Biography, ale svou přednáškou se vrátila ke své předchozí knize Tolkien’s Modern Reading.
Závěr dne okořenila japonská profesorka Yoko Hemmiová, jejíž téma Tolkienova „britská“ identita, a studia Keltů vysvětlovala, jak moc JRRT záleželo na pojmech britský – anglický (či velšský), co je správné a co není správné užívat, kdy a proč. To vše s přesahem do znalostí Keltů a jejich historie, o níž tvrdil, že není nijak valná, přičemž opak byl pravdou.
To vše vyvrcholilo v obrovskou debatu o jménu JRRT, který vlastně JRRT nebyl, ale JRPRT, jak na pravou míru uvedla Holly Ordwayová. Jelikož Tolkien přijal za svého života ještě jméno Philip – John Ronald Philip Reuel Tolkien. Do debaty se zapojil zanícený John Garth a jeho znalosti ze života Tolkiena jsou neskutečné, z hlavy ví vše, data, místa, události, vlivy, všechny spolužáky, kamarády, odkazy. Debatu nakonec završilo umělecké podání na lyru Ignacia Saavedry.
Neděle byla již kratší, ale všechna tři vystoupení byla tematicky silná, předseda Francouzské společnosti Tolkiena Michaël Devaux (jehož publikované rozmluvy Manwëho s Eruem jsem nedávno dával na tento web), vznesl dotaz, co je kanon, a co už ne. Nakolik je Silmarillion původní, finální, či kanonický, nakolik je, jak řekl francouzsky original, či originel. A právě tato přednáška mi dala obecně nejvíce otázek k přemýšlení.
Simon Horobin přítomné rozesmál textem o C. S. Lewisovi na téma Nikdy nevěř filologovi. Představa, že C. S. Lewis sotva nastoupí na studia jazyků a už si dovolí zesměšňovat svého profesora ve staré angličtině, latině a řečtině, ve verších, jasně dokazuje, jaké dvě silné osobnosti – Tolkien a Lewis – se potkaly ve stejnou dobu na stejném místě.
Organizátor akce Giuseppe Pezzini s tématem Ne o ničem jiném, než o sobě samotném jednak připomnělo, že Tolkien často měl pojmenování, ale příběh ke slovu vymýšlel následně, jako tomu bylo u královny Berúthiel, jejíž příběh byl odkryt až po ucelení Pána prstenů, a jednak – mimo jiné – padl dotaz do pléna, zda Berúthiel nebyla Sauron. A proč? Devět černých koček a jedna bílá… Posuňme se do Třetího věku, máme devět prstenových přízraků a jednoho Sarumana, náhoda?
Ač je to, jak chce, víkend byl opravdu nabitý informacemi, debatami a neustálou interakcí. Opět se mi otevřely oči a musím přiznat, že k pochopení Tolkiena je třeba pochopit C. S. Lewise daleko více, než bych si dokázal přiznat.
Úplným závěrem bylo promítnutí krátkého zatím nepublikovaného dá se říci animovaného filmu Ainulindalë, a návštěva kaple při Exeterské koleji.
Víkend utekl jako voda a já pln dojmů píšu své řádky z tepla hobitího domova. Zážitků bylo spousty, ale zde jsem se zaměřil čistě na skvělou akci Tolkien 50.
