Když se před léty Svatoslav Hofman rozhodl v Orlických horách vybudovat Český Hobitín, získal si okamžitou pozornost mnohého fanouška Tolkiena nejen v českých končinách.
A když se Krajem rozkřiklo, že chce natočit film, bylo u Zeleného draka rázem narváno a každý se předháněl ve zkazkách, jak celý projekt dopadne.
Letos se krátkometrážní film dočkal nejen premiéry, ale na své už přišli i první přispěvovatelé (a já tím, že jsem pro rozhovor v Calantaru obdržel několik fotografií, dvě fota přidávám k článku, snad se autoři nebudou zlobit), kterým přišly linky ke stažení.
Vystačil jsem si s obyčejnou HD verzí a film si s chutí přehrál, nevím, zda se film bude v anglofonním světě nazývat The Shadows of the Shire, ale název mi přijde více než příhodný už nyní.
Po krátkém úvodu s trojicí hlavních hrdinů se v malebné krajině, a právě v kulisách Českého Hobitína, dostáváme k ústřední postavě, tedy hobití dívce, Kordulce.
Sledujeme její místy strašidelnou pouť až k finálnímu rozuzlení, nechci ale vůbec nic naznačovat, neboť pro krátký formát bych prozradil více, než je chtěno.
Po Rohu Gondoru se Češi zaskvěli hned druhým fanouškovským filmem vysoké kvality ze světa J. R. R. Tolkiena (vlastně třetím, počítám-li i dílo mimo jiné Adolfa Borna) a ihned bych se mohl dostat ke srovnání.
Oba filmy jsou jiné, přesto v mnohém společné, na místní poměry oba oplývají fantastickou kamerou, uvěřitelnou výpravou a profesionálními kostýmy. Roh Gondoru zaplňuje mezeru v Tolkienem sepsaném díle a na obraz přenáší dva řádky zmíněné v Letopisu, to Stíny Kraje jsou zcela fanfikční a přinášejí dobu někdy po návratu Bilba ze své cesty a odchodem Froda z Kraje.
Vrátím-li se ke Stínům, musím pochválit kameru, obraz, kulisy, výpravu, kostýmy, detail typu – hobiti mají normální nohy, a ne pětačtyřicítky Petera Jacksona a bratří Hildebrandtů, zpravidla i uši, jak si je já představuji (výjimkou je asi právě hlavní hrdinka).
Co se týče děje, nečekejme žádné zázraky, do krátkého formátu, kde se autor snažil přenést i pohledy na krajinu, na Kraj a další, holt není prostor vymýšlet zapeklité obraty, přesto stále nevíte, jak příběh skončí, tedy než doopravdy skončí.
S čím jsem bojoval, a nevím, zda jen já, ale to se zvukem, místy jsem jako DJ přidával a rychle ubíral zvuk – dialogy byly nesmírně potichu, hudba nesmírně nahlas (a možná je to jen má lokální chyba), a pak s obecnou češtinou (což je můj osobní problém, neboť krásná čeština z médií obecně mizí), což ale zase k příběhu a k prostosti hobitů vlastně patří.
Celkově na mě dýchla atmosféra českého venkova, českého pojetí hobitů a jejich života. Když jeli hobiti na voze, připomnělo mi to leckterou pohádku Zdeňka Trošky (tím chci dát poklonu týmu Stínů, jak dobře technicky práci zvládli), letní pohodu a rychlé přenesení se do tamějšího světa.
Jelikož jsem nadšenec do všeho, co lidé ve svém volném čase vytvoří, čemu dají energii, čemu dají čas, určitě musím dílo velice pochválit. Protože na druhé straně barikády jsou oficiálně licencovaná díla, u kterých možná cítíme vše, jen ne odkaz na Profesorovo dílo.
A jak se dílko líbí vám?