Když na mě před nějakým časem začala vyskakovat obálka jakési knihy s titulem Sauronova nevěsta se jménem autorky Emmy Surdu, řekl jsem si, že to je jeden z mnoha překladů zahraniční tvorby a zprvu jsem nebral titul v zřetel. Takových knih jsou stovky a opravdu není v mých silách věnovat čas a energii každé tvorbě fanouška. Jenže až soukromá instagramová zpráva věhlasné bookstagramerky upoutala pozornost poznáním, že se jedná o dílo z české provenience.
A jelikož rád podpořím původní českou tvorbu, navíc s tématikou JRRT, neodolal jsem a knížku si koupil. Knížku, je to docela bichle, samotný příběh končí na straně 603 (jako věhlasná tatrovka), a je následován esejí, proč bychom neměli fanfiction vydávat, jaká úskalí přináší a jaké trendy se v ní poslední dobou vyvíjejí.
Ač jsem v to nevěřil, nakonec jsem knihu přelouskal za několik dní a trochu se o ní rozvyprávím. Ještě než jí vůbec kdo měl přečtenou, zahlédl jsem nelichotivé komentáře na sociálních sítích, lidé stále mají před očima Sarumanovo zlo v podobě seriálu RoP, a mnozí už předem Nevěstu odsoudili za podobné motivy. Čest výjimkám, které bránily tvorbu alespoň slovy vždyť vy ani nečtete Tolkiena…
Ač o knize její PR vykládá, že je první českou fanfiction na téma JRRT, pravda to určitě není, několika knih jsme se již dočkali. Nejlepší je asi Tajemství Morie, kde se člověk i zasmál.
Úvodem
Nevím, kde začít, ale pokusím se tím nejdůležitějším: zatímco na jedné straně máme Tolkienovými dědici právoplatně uznaná díla s jasným komerčním účelem, jež fakticky znásilňují celoživotní dílo jejich předka, na té druhé máme tvorbu fanoušků díla JRRT, kteří za svou múzu nepožadují nic (autorka Emma Surdu se zřekla honoráře, jak píše v úvodu knihy, čímž mi trochu vzala vítr z plachet podporou mladé autorky). A zde vzniká základní rozdíl, proč budu ke knize shovívavější.
Autorka zaslouží pochvalu, že dotáhla co do délky monstrózní fanfikční dílo do zdárného konce. Věřím, že každý z nás nějakého svého Tolkiena zkusil. Někdo skončil u vynikající povídky na 20 stran, někdo u epické básně o deseti verších a někdo jako já vzdal povídku po pěti stranách. Napsat jich 600 vyžaduje minimálně pevnou vůli, asi takovou, jakou měla hlavní hrdinka knihy – Frodina.
V jisté podzemní noře nežila Frodina…
Abychom si to vyjasnili hned na začátku a abych usměrnil škarohlídy: kniha není žádnou trendovou oslavou multikulturnosti, genderovosti či feministickým bojem za lepší svět. Hlavní hrdinka Frodina je prsatá černovlasá žena, navíc bystrá, a ocitá se v příběhu Pána prstenů, kdyby její hrdinkou byla emotivní žena (mnohdy na facku) a kdyby se autor více zabýval pocity a emocemi jednotlivých postav.
Jelikož jsem nedávno dočetl Hamneta, příběh Shakespearova syna, mám srovnání ženského rukopisu ve velice krátkém časovém rozestupu. A přiznávám, jsem chlap, nepotřebuji tolik emocí, vnitřních pohnutek a zamýšlením se nad láskou, zpětným promítáním milování se a mužnosti těl. Přesto věřím, že spousta dívek a žen tento pohled ve vyprávění Tolkiena může buď postrádat a že ho chce naopak uvítat. Zvláště tem, které vyrostly na filmech a holt se ztotožnily s vizuálem.
Nechci nijak prozrazovat děj, ale nositelkou Prstenu se stává zmíněná Frodina, která bok po boku Aragornovi vyráží k Hoře osudu. Zapomeňte na klasické Společenstvo, zapomeňte na hobity (ti jsou téměř do konce utajeni) a zapomeňte na klasické scenérie Roklinky, Morie či Hobitína. Nic takového, Emma Surdu nás vede tak, jak se jí zlíbí a jak jí to přijde logické.
Děj se odehrává primárně v Rohanu, Gondoru a částečně v Mordoru a v Hůrce. Snad neprozradím moc, když zmíním, že úkolu bylo dosaženo už okolo strany 350 a že jsem si tedy říkal fajn, co bude na zbylých 250?
Nechte se překvapit, za mě se vlastně vše zajímavé odehrává právě v daných kapitolách (ač mě zmínka o Tauriel bodla do srdce jako jedovaté ostří Prstenových přízraků).
Sexuální mapa pamětihodností
Hyperbolický titulek neznačí nějaké závratné orgie napříč knihou, ale fakt, že se to děje. Věřím ale, že Frodina měla s sebou seškrábavací mapu Středozemě, a kde se pomilovala, ihned značila pětikorunou. Tu Větrov, tu Amon Hen, tu Meduseld,… A kdo ví, jak tomu bylo v Domech ozdravování, či v Hoře osudu. A to se spustil i slavný Stínovlas, věrný druh hlavní hrdinky, se Silwou (jelikož si u čtení nedělám poznámky, věřím, že nebyla Sylwa).
Ale abych byl fér, prostě hrdinka měla nějaké vnitřní kouzlo, kterým dostala do pozoru nejednoho hrdinu Třetího věku. Frodina se mohla těšit z přízně snad všech mužů, asi jen s výjimkou Gandalfa a Stromovouse. Měl ji rád každý, kdo s ní promluvil, a láska byla nosným tématem většiny postav. Proplétala se všude možně, v různých formách. Z Éowyn první láska udělala spíše mrchu na pohled, z Aragorna spíše typického muže, který… To si přečtete. A pak na někoho padl Černý stín. A už se nevyléčil.
Byl to ale boj, přiznávám
Bez mučení přiznám, že první kapitoly jsem se spíše trápil. Jednak se na nich vyřádilo několik (ne)korektur, jednak forma dialogů, která mi prostě nesedla. Naivní dívka potkávala průběžně různé postavy, ale otázky jí kladené byly často dost krkolomné (například na existenci hobitů, prostě nevěřím, že by se takto někdo takto popisně vyptával), a odpovědi byly jak z Fosterova Kompletního průvodce Středozemí. Rovněž se střídala forma mluvy i u stejných postav, jednou jsem měl zdání, že odpovídá stařec znalý archaismů (vč. skladby vět), aby o dva odstavce dále použil klidně i hovorové zaklení. Autorka se snažila nahustit moc Silmarillionu do děje, a ještě moc podrobně, až jsem neměl onen pocit tajemna, které PP provází, vše vysvětleno od A až do Z, v kostce.
A pak bych vytkl nevyváženost jednotlivých kapitol, zatímco zničení Prstenu a útrap z cesty se věnuje doslova kousek děje, pocitům zhrzených lásek v Domech ozdravování je věnováno x kapitol, včetně následných konsekvencí. Opakuji se, jsem muž, stačí říct jednou přímo. A stejně to nepochopím.
Na druhou stranu jsem se několikrát pousmál; když si přečtete fantastiku psanou v polovině minulého století, ke konci a současnou tvorbu, podléhají autoři různým vlivům – popisným, dějovým, dialogovým a reáliemi. Takže když vyrobil v divočině Chodec lapač snů, chyběla už jen mandala a chia semínka. U dialogů kolikrát byla znát doba 21. století: ne znamená ne, přílišná rovnoprávnost pohlaví a uvědomění si své role (ale ono zase proč ne, je to fantasy, ne historický román, v němž nevědomí, víra, úlohy a pohled na život tvořili dohromady častá klišé).
Emma Surdu vychází viditelně hodně z filmové předlohy, co se vzhledu postav týče, a nejen těch. Na druhou stranu může toto mnohým usnadnit orientaci v prostoru a v osobách. Byť já vždy ocením vlastní představivost a je mi stokrát milejší vlastní (ač zhyzděná) představa, než kopírování hollywoodských herců (obrazem, slovem, textem).
Autorka, a to cením, se v několika málo místech pokusila Tolkienovy verše přeložit po svém, takže i známá báseň Jeden prsten vládne všem nabrala velkých změn. Básněmi a písněmi kniha také nešetří, opět jsou různé kvality: od krásně melodických, po trochu kostrbaté (ale to měl i Tolkien, že).
Tak jak tedy?
Jelikož nechci mnoho prozrazovat, pokusím se udělat jakési resumé. Zatím – dle řádků výše – to vypadá, jak by nebylo dobře vlastně nic, ale to určitě není pravda.
Úvod mi osobně nesedl, ne pro děj samotný, ale pro ony místy neuvěřitelné dialogy či prazvláštní oslovení, naivitu promíchanou s absolutní geniálností postavy v domýšlení faktů a načasovanosti jejich užití.
Originální je určitě dějová linka, jak byly nabourány stereotypy postav a jejich úloh, kudy se výprava prohnala, ale nakonec osudy postav vlastně doznaly stejných cílů. Byť v jiných podobách. A na toto téma autorka sama na konci naráží. Jak to tedy bylo, s odstupem času, ústní slovesnosti a tak dále.
Od zničení Prstenu (vlastně i trochu před) dostává na významu také pojem Sauronova nevěsta, což z úst mladíků v Minas Tirith je více než uvěřitelné, prostě lidské plémě.
Pletichy mezi hlavními postavami ve své druhé půli nabírají na obrátkách a onen ženský pohled na věc dává na důvěryhodnosti, že takto asi ženy opravdu přemýšlejí. No a co, že si jdeš do bitvy, ale já jsem s dětmi pořád sama! Doma!
Svou délkou kniha uchvátí, přesto bych se nebál pořádné korektorské práce, nejen ve smyslu nechtěných překlepů, ale právě v oněch dialozích, logice, nebo někdy až pohádkovým posunům v ději na bázi důvěry až naivity.
Kniha nás provede životem jedné ženy od něčeho, co ještě byla puberta, přes první lásky, proměnu v ženu, matku až po stařenu. Se všemi útrapami, které stáří postupně přináší. Konec je už takový příjemně pohádkový.
Přesto se jedná o první olbřímí vlaštovku na české scéně v knižní podobě takového rozsahu a třeba inspiruje další ve svém psaní. A jsem dost zvědavý na ohlasy jiných čtenářů. Autorka má potenciál, a věřím, že mít po celou dobu tvoření ruku zkušeného mentora, mohlo být vybalancování od první kapitoly patrnější.
Základní informace
Název: Sauronova nevěsta
Autor: Emma Surdu
Rok vydání: 2023
Počet stran: 644
Nakladatelství: Nakladatelství Fortna
ISBN: 978-80-908780-1-3