PŘEKLAD: Nářek trpaslíka Mîma

Musím říci, že dnes jsem měl obrovskou radost. Poté, co jsem si už myslel, že je můj balík fakticky ztracen (tracking uvedl status: Nebude doručeno, a to už stovky kilometrů před hranicemi políčka Starého Brala), zazvonila to pošťačka a předala knihu z antikvariátu s názvem Das erste Jahrzehnt 1977-1987 Ein Almanach. Proč mám z německé knihy takové nadšení?

Věřte, nebo ne. Ale obsahuje dílko J. R. R. Tolkiena, o němž se stále neví, kde se nalézá originál v angličtině, případně zda vůbec ještě existuje! A tak se dochoval jen německý překlad H. J. Schütze z Tuor a příchod do Gondolinu, jak zmiňuje samotná kniha.

Příběh je ze Středozemě a popisuje trápení trpaslíka Mîma, jehož jistě znáte ze Silmarillionu, případně z Húrinových dětí, a jiných.

O básni a následné próze vím i díky úchvatné „Bibli všech Tolkienofilů“ z pera Wayne G. Hammond a Christiny Scull – The J.R.R. Tolkien Companion and Guide. Moc se však o textu neví, jen to, že byl vydán pouze a jen v německém překladu, samotná datace je také s otazníkem. A možná bych zapomněl, v originále se báseň s následnou prózou jmenuje The Complaint of Mîm the Dwarf.

Nejsem němčinář, proto omluvte můj překlad. Snažil jsem se i tak zachovat rým tam, kde rým býti má (byť místy obrazně), dále jsem citoslovce počeštil, zbytek je v rámci mých možností. Jen mějme na paměti, že se jedná už o překlad překladu. Dokud se nenajde originál, lepší to už nebude…

Nářek trpaslíka Mîma

Pod horou, v neprostupném kraji,
ležela hluboká jeskyně, s pískem až po okraji.
Jednou večer před svým domem Mîm tam stál:
záda měl shrbená a vous sivý vlál;
Dlouhou cestou putoval, bez domova, v chladný svět,
malý trpaslík Mîm, starý dvě stě let.
Vše, co stvořil, dílem jeho rukou jest,
rydlem a majzlíkem nekonečně svíral pěst,
vše zcizili mu skřeti; jen vlastní život a hrstka pouhá
řemeslná zůstala mu, také čepel dlouhá
v pochvě pod poškubaným pláštěm, otrávená taky.
Zakalené oči zamrkaly, od kouře s rudými znaky;
neboť, trním a vřesem odříznut, koneckonců
mu neurvale zapálili chodby konců,
a tak vyšel ven, dusil se a skoro dávil.
Mîm si odpliv´ do písku a pak mluvil:

Cink-cink-cink, cinky-linky, linky-link, link!
Není čas jíst, není čas pít, linky, link!
Cink-link, žádný čas, link-cink, není čas otálení!
Není čas spát! Žádná noc a žádný den, už jen spěchání!
Pouze stříbro se zlatem, tepané a formované,
a malé, tvrdé kameny, třpytivé a chladné.
Cink-cink, zelený a žlutý, cink-cink, modrý a bílý:
Pod mýma rukama klíčil a jemně nabíral síly
dlouhé lístky a květiny, a rudých očí jas
zvířat a ptáků mezi větvemi a květy zas.

Všechny věci, které mé oči viděly, když byly ještě jasné, když jsem byl mladý a svět byl ještě laskavý. Jak jsem se snažil, aby přetrvaly déle než paměť! A vyrůstaly z mého srdce a svíjely se mi pod rukama, ohýbaly se a spojovaly do zvláštních a krásných tvarů – stále rostly a měnily se, a přesto navždy zakořeněny v paměti světa a v mé lásce k nim. Jednoho dne jsem se na chvíli zastavil, pozvedl jsem hlavu, ruce jsem položil na desku z kamene. Podíval jsem se na svou práci. Vyrostla totiž z Mîma, ale už to nebyl Mîm, a on se tomu podivil. Klenoty, jež jsem spatřil, zářily ve světle mého malého těla, a teď leží v mé upachtěné ruce, ač byla stará, stále je jemná a obratná. Pomyslel jsem si: Mîm byl velmi chytrý. Mîm těžce pracoval. Mîm měl v sobě oheň žhavější než pec. Přesto Mîm vložil do těchto věcí téměř vše. Jsou kusem Mîma, neboť bez nich by z něj mnoho nezbylo.

Tak jsem vymyslel pravé umění, jak je ukládat, jako věci ve vzpomínce, aby je moudrá paměť opět nalezla. Všude se totiž válely na podlaze nebo byly naskládané na hromadě, některé visely na stěnách na hřebech – jako stránky staré knihy trpasličí historie, jež odnesl čas a zpustošil vítr.

Tlesk-plesk-třesk!  Třísk-buch, duc-duc-buch! Cvak-cvak! Sem s dřívím a kostmi! Není času nazbyt. Práce začíná. Zbystřit, pilovat, řezat, vyřezat, opilovat, zatlouct. Není čas odpočívat. Tak jsem si udělal velkou truhlu plnou přihrádek a tajných zásuvek. Z víka hleděl dračí strážce, propleten a zkroucen pařáty s drápy. Mezi ostrými zuby visely závěsy. Staří trpaslíci se sekerami stáli vedle mohutného zámku. Klap-klap, cvak-cvak! Kladivo a hřebíky, cink-břink, klíč byl kovaný a spoután kouzly. No tak!  velké víko se zavřelo a s ním i mé unavené oči. Dlouho jsem spal s hlavou na své truhle, na své spíži vzpomínek a ztracených let.

Spal jsem dlouho? Nevím, kolik času uplynulo. Oheň v kovárně byl uhašen, ale dusivý kouř mě vyděsil. Lidé přišli a vše vyrabovali, co jsem měl: rudu, kterou jsem kdysi dávno vykutal ze skal, hromady drahých kamenů; odnesli mou hruď. Vykouřili mě jako krysu a za posměšné lítostivosti mě nechali utíkat jako divoké zvíře, skrz hořící trní a vřes z mého hlubokého domova. Smáli se, když jsem šlápl do žhavého popela, a vítr odnášel v dáli mé kletby. Mé zarudlé oči neviděly na cestu; a vše, co jsem mohl zachránit, byl pytel s nářadím a pod starým potrhaným pláštěm v černé pochvě můj utajený nůž s jedovatými runami na čepeli. Často jsem jej brousil, plival na ostří, až se leskl pod krutými hvězdami opuštěných míst.

Tak vzali Mîmovi všechny jeho vzpomínky a všechny radostné zážitky a rozmary mysli, aby si ozdobili rukojeť meče drahokamem, prsteny na chamtivé prsty, a měsíce a hvězdy a neumětelské šperky na prsa vznešených žen. Vyměnili je za malá království a falešná přátelství; toužili po nich; vraždili pro ně a zlato kalili krví příbuzných. Ve vzpomínkách zůstal jen oheň starých trpaslíků, z jejich rukou vyzařuje síla, kterou přivádí lidi k šílenství, sami o tom nemají ani páru. Jenže teď jsem starý a zahořklý, ve svém útočišti v divokých horách musím začít práci nanovo, pokusit se, snažit se zachytit ozvěny vlastních vzpomínek, než definitivně odejdou. Ach, má práce je stále dobrá; ale je obklopena hrůzou. Chybí jí svěžest, mezi mnou a věcmi, které vidím a vytvářím, leží závoj, jako by tvary a světla mizely v mlze slz. To, co jsem kdysi vytvořil, jsem jen zahlédl, ale ne tak, jak jsem to kdysi viděl. Prý jsem nebezpečný, říkají, pln zášti a zrady, starý Mîm, malý trpaslík. Jestli se mě dotkneš, kousnu tě svými černými zuby nebo tě bodnu v temnotě, a nic nezahojí ránu mého meče. Nemají odvahu se ke mně přiblížit; proto po mně z oken střílejí šípy, když se odvážím jít podívat na slunce. Tak tomu dříve nebývalo, a to není dobře, že tomu tak teď je. Běh světa se křiví a nejistí, páchají se podvody, věci se derou z tmavých míst nahoru, a pod mými prsty roste strach, ne radost. Kéž bych jen dovedl odpustit, pak by bylo možné vytvořit list, orosený květ, tak jak se kdysi třpytil na Tarn Aeluin, když jsem byl mlád a prvně pocítil, jak šikovné mám prsty. Mîm však nedokáže odpustit. V jeho srdci stále doutnají uhlíky. Cink-břink, břink-cink! Není čas přemýšlet!

Úvodní obrázek nakreslil Craig Hollaran a je stažen z internetu.